Ben Watt z Everything but the Girl: "Těšte se na lásku a bolest"

Ahoj Bene, co děláš během těchto pošmourných podzimních dnů?

Stejně jako klaun v cirkuse žongluji s mnoha míčky – vedu dvě hudební vydavatelství, mám tři děti, jednu rádiovou show a djskou kariéru. Někdy mě to přepadne a jednodušše zmizím na venkov – procházím se za deště po pláži, nebo brzy z rána pod vysokými stromy.

Jak jsi už naznačil, jseš muž mnoha profesí, jak to všechno zvládáš? Vždyť ani nepoužíváš agenta, vše si řešíš sám...Zbývá ti vůbec volný čas?

Nejlepší je, když si věci děláš sám. Nemám rád prostředníky, jednám rychle a přímo (na zaslané otázky Ben odpověděl obratem, pozn.aut.). Jasně, mám horu práce, ale věř mi, že kolikrát problém vyřešíš rychleji sám. Pokud se něco nepovede, můžu vinit jen sám sebe. Čas na rodinu mi zbývá i tak.

Proslavil jsi se především díky DJingu, ale zároveň jsi zavedený producent, jaká činnost je ti bližší? 

Ve studiu už jsem dlouho nebyl, ztratil jsem inspiraci, i když před několika měsíci jsem dokončil pár remixů a změnil styl práce ve studiu. Inspiraci pro djing mám naopak stále, ta totiž pramení z desek, které hraju. U djingu se objevují neustále nové vzrušující věci. 

Na hudební scéně působíš léta, jak se podle tebe za tu dobu změnila?

Přijde mi opravdu úžasné, že snížení distribučních a produkčních nákladů otevřelo hudební průmysl mnoha novým lidem. Je mnohem jednodušší tvořit hudbu a být slyšen. Rubem toho je, že vychází hodně špatné hudby a trh je přesycen - snad i můj soused má digitální label. Jako klubový a radio dj plus šéf labelu se musím probírat kopci průměrné hudby, abych objevil tu zajímavou. V tom vidím obrovskou budoucnost labelů, lidé potřebují důvěryhodné průvodce, editory, aby je navedli k tomu opravdu zajímavému. Zároveň je zajímavé sledovat, jak čtyřicátníci začínají poslouchat hudbu dvacátníků. Rodiče jezdí s dětmi na Ibizu a Glastonbury, rádia přijímají hudbu mladých jako jedinou správnou, to je od 80. let odlišné. Když jsem byl mladý, cítil jsem se mimo mainstream, byl jsem součástí opačné kultury, kterou teď hlavní proud absorboval. Proto mám tak rád taneční hudbu, patří mezi hrstku těch, které mainstream úplně nepožral.

Ty jsi jako frontman Everything but the Girl přitom mainstream zakusil, je ti zpět v undergroundu lépe, nebo se ti po časech globální slávy stýská? 

Jako mainstreamový umělec jsem sdělil, co jsem sdělit chtěl. S Everything but the Girl jsme dosáhli velkých úspěchů a za to jsme platili vysokou cenu – museli jsme dělat kompromisy, hrát podle cizích pravidel, což mě úplně vyčerpalo. Pro mě je v životě nejdůležitější nezávislost – mám svoji hudební kariéru, svůj label, žiju si život podle sebe a zároveň se cítím být úspěšný – moje současná činnost mě beze zbytku naplňuje.

Mimochodem, která skladba Everything but the Girl je tvojí favoritkou?

To neumím říct, je to příliš těžká otázka.

Pojďme k současnousti. Máš za sebou řadu singlů, remixů a mixovaných kompilací, dočkáme se však tvé autorské desky?

Myslím na to neustále, sám sobě pokládám stejnou otázku. Jeden den vstanu a říkám si, že je čas se na to vrhnout, probudím se druhý den a cítím, že na to nemám sílu. Ale je dost možné, se do alba pustím.

Nebojíš se vydávat méně známá a nová jména, prozraď nám, jací nováčkové mají podle tebe před sebou velkou hudební budoucnost.

Loko, Chris Woodward, Flowers & Sea Creatures.

Je skoro konec roku 2009, co tě v něm potěšilo nebo naopak naštvalo?

Dobré věci: sledovat, jak moje děti rostou a studují nové školy, úspěch mého labelu Buzzin Fly, cestování, ale zároveň radost z návratů domů; knihy Lawrence Lessinga, Jamese Boyla a Chrise Andersona.
Špatné věci: hodně mých přátel se rozešlo a rozvedlo.

Vinyly, cdčka, nebo mp3?

Vinyly pro oči a jejich vůni, cdčka na hlasité hraní, mp3 pouze do iPodu.

Skladba roku 2009?

The XX - Night Time

Na co se v Roxy můžeme těšit?

Na lásku a bolest...