ROZHOVOR

 

Exkluzivní rozhovor s ruským projektem D-Pulse

Že se deep house nemusí nutně péct ve Státech či v Nottinghamu, jsem pochopil někdy v roce 2005. Ten z Belgie a z Ruska jsem si zamiloval okamžitě a s Memory EP partu D-Pulse zaregistroval historicky poprvé. Jenže oni nejsou jen studiovým projektem, často popadnou kytaru, basovku, klávesy a mašinky a svou tvorbu pak prezentují live. Vy se o tom můžete přesvědčit už 23. dubna na House boatu U Bukanýra na naší noci Unplugged, ale než se tak stane, tváří v tvář mě zajímalo, proč vlastně Anton, Klim, Pavel a Semyon teď vyměnili Iževsk za Prahu, proč mačkali na kalkulačce 1+1, jaké to je ve 23. století a tak dále a tak podobně...

 

Já se omlouvám, že si vás pořád tak prohlížím, ale porovnávám vás s fotkou těch čtyř malých rozpustilých naháčů, kterou máte v profilu na MySpace. Jste to opravdu vy, je to autentický obrázek a znáte se opravdu už tak dlouho?

Anton: No schválně, tak co myslíš... :) Ne, zklameme tě, to internet nám v tomhle hodně pomohl, tak dlouho se určitě neznáme. Kamarádství mezi námi vzniklo zhruba před patnácti lety, když jsme nastoupili do prvních tříd ve stejné škole. Tam jsme se postupně seznámili a hodně brzy přišli na to, co všechno pro nás muzika znamená. Vlastně už v roce 1997 jsme rozdělali své vlastní tracky a taky jsme se na školních večírcích starali v naší jídelně o hudební produkci.

A jak tedy vypadala taková školní diskotéka v Iževsku? Copak jste svým spolužákům tehdy pouštěli? Nebo jste dokonce ty písničky míchali? :)

Semyon: Ne úplně každý rozuměl té muzice, které jsme my tolik propadli, takže se stávalo, že holky po nás chtěly hrát ploužáky, aby si mohly k sobě kluky tisknout a o míchání samozřejmě nemohla být řeč... Hodně muziky jsme hráli jen tak z kazet, které byly u nás doma tehdy k dostání v jednom pirátském obchodě. Každopádně jsme na to šli vědecky, aby to spolu ladilo. Měli jsme blok a tam jsme si psali, kolik má která skladba BPM a nebo jsme si ho pomocí kalkulačky vypočítali tím známým systémem 1+1 a pak jen mačkali rovnítko do rytmu. Hudebně to byli třeba Daft Punk, Chemical Brothers, Aphex Twin...

Cože, Aphex Twin na školní diskotéce? Proboha, jakou skladbu?

Anton: Nějaké věci z druhého dílu Selected Ambient Works. :)

Klobouk dolů! Nepochybuji, že jste tehdy byli mladí a neklidní, ale když jsme u toho BPM, udělejme střih - v jakých polohách si momentálně hovíte teď? Nebo jaká rychlost vám dělá dobře? Protože tady u nás se tempo před pultem DJe řeší neustále, jak jste si možná také stačili všimnout...

Anton: Dalo by se říci, že čím nižší BPM to má, tím víc nás ta muzika baví, ale ten záběr přitom máme hodně široký. 90 - 120 BPM je pro nás asi ideální tempo.

Tak to jste tady špatně... :) Teď jsme se dva měsíce potkávali po různých pražských klubech, takže jste si asi udělali obrázek. Kde se vám líbilo nejvíc a dá se život v pražských klubech srovnat s tím, jak to žije u vás doma?

Anton: Naopak, to je přece o další důvod navíc, proč jsme tady, aspoň si nepolezeme s nikým do zelí. :)

Semyon: Já už jsem v Praze byl v půlce roku 2007, když u vás hrál Add2Basket, takže jak to vypadá v Roxy, jsem věděl už před příjezdem. Moc se nám líbí na Bukanýru, protože nám připomíná loď Cronverg, která je tak dvakrát větší a kotví na řece Niva, každopádně musíme říct, že tady v Praze je situace v klubech úplně odlišná. U nás doma hrají víkend co víkend opravdu TOP jména, všude je kvalitní zvuk, světla, dekorace i projekce, ale potíž je v lidech... Vždyť jako kdyby tam kvůli té prima muzice vůbec nebyli a jen se na parket chodí předvádět. Když přijdeš do klubu v Praze, všude panuje dobrá nálada, všichni se na sebe smějí a lidi se seznamují navzdory tomu, jaká muzika jim k tomu hraje a jak divně to v tom sále zní... To pro nás bylo velké překvapení.

Klim: Možná je to tím, že u nás panuje mezi kluby velká soutěživost a na zvuk se tam myslí hned na začátku. Žádný klub by si tam nedovolil mít špatný zvuk, vždyť by se to rozkřiklo a lidi by tam přestali chodit...

Já se sklopenou hlavou přiznávám, že o Iževsku nevím vůbec nic a přesto muziku z těch vašich končin strašně miluju. Takže přibližte mi to vaše město alespoň trochu...

Pavel: Je to poměrně industriální město, které má asi 700.000 obyvatel, takový ruský Detroit a zaručeně nejvíc na sebe upozornilo výrobou nechvalně známých samopalů AK-47, z čehož tedy samozřejmě moc odvázaní nejsme. :) Pro nás je mnohem zajímavější to, že je Iževsk označován za hlavní město ruské muziky.

Anton: Třeba takový Petr Iljič Čajkovskij, to už ti něco říká, viď? :) Tak ten tu dlouhou dobu působil a z těch nových jmen už jsi se určitě setkal s lidmi jako jsou Andrej Zakharov aka AN-2, který se i se svým labelem Theomatic před dvěma roky přestěhoval do Petrohradu, jak vy říkáte. Také projekt Freska, Anton Landsky a náš kamarád Alex Douche, který do Prahy zamířil o něco dříve a to jsme určitě na další šikovné producenty zapomněli. Slušná houseová rodinka, co ty na to?

Jasně, vážně hlavní město elektronické muziky, ale pojďme teď k tomu, proč jste z tak úrodné půdy utekli k nám – takže proč vlastně Praha? Proč ne rovnou Berlín, který muzikou opravdu žije?

Pavel: Těch důvodů ke stěhování jsme měli hned několik... My už jsme v Praze před časem byli a hodně nás zaujala hlavně ta architektura. Praha je také mnohem tišším městem než to naše, (dala by se vlastně přirovnat k tomu Petrohradu) máme hodně rádi evropský styl a taky jsme to chtěli mít blíže do Paříže, Berlína a Londýna, kde bychom si také rádi zahráli a víš sám, jak moc je doprava drahá. Zvlášť, když cestuješ ve čtyřech a úplně se všemi nástroji...

Anton: I když jsme se v Iževsku narodili a měli bychom k němu mít nějaké to pouto, zodpovědně musíme říci, že jde o poměrně nudné a studené město, vždyť tam je sedm měsíců v roce zima a žádné sluníčko nad hlavou. Pevně věříme, že právě tady najdeme hodně inspirace do dalších skladeb. Navíc také s vízy to pro nás není zrovna jednoduché, takže si takhle kolektivně myslíme, že nakonec byla Praha tou správnou volbou. Všechno ukáže jako vždycky až čas, ale zatím jsme tu hodně spokojení!

Rádi vás tu vidíme samozřejmě a teď mě tak napadá, proč vlastně D-Pulse?

Klim: Původně jsme se chtěli pojmenovat jako Deep Pulse a tohle je vlastně taková hezky vypadající zkratka. Deep vychází logicky z našeho zaměření na deep house a puls jsme použili jako vazbu k srdci, k životnímu nitru. Takže dohromady to má vyjadřovat rytmus srdce spolu s hudbou, která vyplývá z našich pocitů...

Teď jsme srovnávali Prahu a Iževsk, ale váš MySpace obsahuje i úžasné fotky z vystoupení v Tokiu. Když jsem se bavil se Spirit Catcher o téhle japonské metropoli, oči měli navrch hlavy, Fabrice Lig má také parádní video z párty Standard v klubu Air... Takže otázka se nabízí – jak jste se tam dostali a jak právě na vás tohle město zapůsobilo?

Anton: Tak nejdřív k tomu, jak jsme se tam dostali... Ten úžasný zasněný hlas, který je ve skladbě More, (můžeš ji číst rusky i anglicky, oboje je správně) patří sestře Alexe a právě díky Máše jsme se do Tokia podívali. Ona tam totiž nějakou dobu pracovala, oslovila tam místní muzikanty a produkční klubů, věnovala jim naše CDčko a pak se to stalo. Jeden z produkčních přijel do Iževsku a nakonec z toho byla výměnná akce. My jsme byli součástí představování aktuální ruské kultury, u nás pak proběhlo něco podobného a přivítali jsme zase zástupce z Japonska.

Klim: My bychom ti rádi popsali, jak to vypadá v Tokiu, ale to prostě dost dobře nejde... Když bychom to měli zjednodušit, tak tam si prostě připadáš jako ve 23. století a ten návrat domů pak hrozně bolí. Jak kdyby ses octl v tom devatenáctém a vidíš to na oblečení, vidíš na technice, vidíš to na budovách, vidíš to úplně na každém kroku. My jsme vážně nevěděli, co máme sledovat dřív a pořád nás něco ohromovalo a šokovalo.

Já jsem hlavně slyšel, že lidi jsou tam, co se týče muziky, až neuvěřitelně vzdělaní...

Anton: Tak to sedí do puntíku. Můžeš si být jistý, že pokud přišli do klubu třeba na techno a ty budeš hrát špatné techno, dají ti to určitě najevo a věř, že jsou hodně náročné publikum. Výborné jsou také jejich reakce. U nás doma nám lidi tleskají po každé písničce jako je tomu u vás. Ale tam? Vůbec není poznat, jestli se jim to líbí. Takže jsme hráli skladbu za skladbou, pak dali poslední a nic... Hrobové ticho. Už jsme si začali zklamaní balit nástroje a najednou strašný řev a plácání po zádech, takhle je to tam prý normální. :)

Jak vlastně vypadá váš živák? Respektive na co se můžeme těšit na Bukanýru?

Klim: Základy našich vlastních skladeb pouští ven Semyon, Pavel hraje na kytaru, Anton na basovku a já na klávesy. Je to parádní, když okamžitě vidíš, která část skladby na ty lidi působí a která naopak ne. Pak tě to motivuje k tomu, abys ten nevydaný materiál třeba trochu přepracoval a nebo tě to inspiruje v tom, jakou cestou se ubírat dál, tedy co přesně na lidi platí... To je velký rozdíl oproti DJ setům.

Mluvil jsi o nevydaných skladbách, ale teď to vypadá, jako že vám vychází jedna deska za druhou. Skladba Highway To Saturn se objevila na kompilaci hodně respektované značky Tirk, včera jsem si na Junu objednával to Moře s hlasem Máši...

Semyon: To je pravda, nějak se nám to sešlo a jsme moc rádi, že vlastně s námi Tirk odstartoval svůj nový sublabel Nanq. O remixy se postarali naši staří známí Acos CoolKAs a projekt Foto a doufáme, že se bude tahle placka prodávat. Velká škoda, že Andrej z AN-2 nám další materiál na Theomatic naplánoval až na září. Na Bukanýru však zazní s předstihem, to ti můžeme slíbit už teď! Nebudeme ho schovávat. :)

To jsou ale všechno skladby, které vznikly ještě v Rusku, už jste vlastně složili něco tady u nás? Už jste z Prahy nasáli tu správnou tvůrčí náladu?

Pavel: Myslíš, jestli už jsme udělali track, který se jmenuje třeba Staré náměstí? :) Naším velkým cílem je, abychom tu našli pár metrů čtverečních, kde bychom si zařídili studio a začali co nejdříve tvořit. Je docela možné, že ho budeme mít napůl s Alexem, který ho bude určitě také hojně využívat. A třeba by nám mohl rovnou dělat bubeníka, že jo? :)

No já jsem pro, myslím, že stylově si hodně rozumíte... Takže v tuhle chvíli moc děkuju za rozhovor kluci a těším se na vás příští čtvrtek na lodi! Když hráli před časem Crazy Penis v Radosti, bohužel jsem u toho nemohl být, takže deep house na opravdové nástroje poprvé s vámi. Přiznám se, že po shlédnutí videa z festivalu v Petrohradu už se fakt nemůžu dočkat... Tak ať vám to hraje a taky ať se vám v Praze pořád líbí, tak jako mně!

ptali se: myclick + Lukáš Mička

foto: MHD

 
 
 
 

ČLÁNKY AUTORA

 
 
 
 
 
 
 
 

Partnerské linky: festivaly 2016