ROZHOVOR

 

Tom Middleton: "Každý může bojovat proti leukémii!"

Ještě se mi nestalo, abych si s někým takto povídala téměř hodinu. Tom Middleton má nejen co zahrát, ale především má hodně co říct. Můžete se dočíst například o zásadách správné coververze, o podpoře boje proti leukémii, jak ho ovlivnila předčasná smrt matky či o lehčích tématech, jako je posedlost teniskami. Věřím, že následující rozhovor potěší jak Tomovy obdivovatele, tak i běžné čtenáře. Příjemné čtení.

 

Bylo jasně vidět, že se u svého setu fakt bavíš, ale i tak se zeptám, jak se ti hrálo?

Oh wow… Bylo to doopravdy senzační. Cítil jsem se být privilegovaným, když jsem byl pozván hrát na šestnáctých narozeninách klubu Roxy, protože ho považuji za jeden z nejlepších klubů na světě. Jeho pověst je skvělá a velmi dobře známá. Člověk si může být jistý, že tam zažije výbornou party. Teď jsem nabitý pozitivní energií, díky tomu, že mi partypeople poskytnuli tu nejlepší zpětnou vazbu, jaké se mi mohlo dostat.

Ty jsi vlastně v Roxy už hrál, že? Asi před šesti lety s Justinem Robertsonem…

Jasně, pamatuji.  To je pěkně dávno.  Dobrá show. A Justin je skvělý chlápek. Miluju, jak hraje.

Jak ovlivnil vývoj techniky tvoje hraní?

Teď hlavně tíhnu k používání CDJ s cédéčky. A samozřejmě jsem přibral víc mašinek. Nechci jen hudbu hrát, chci ji předvádět. A technické vybavení mi rozšiřuje možnosti. Vinyl mě dost omezoval. Teď nemám problém s přeskakováním z žánru do žánru. Třeba by mě nikdy předtím nenapadlo, přejít například do drumandbassu. Dá se pak vytvořit zcela festivalová atmosféra v normálním klubu. To je to, co mám rád.

Tys měl před dvěma týdny docela zvláštní úkol- vytvořit během dvou hodin před lidmi hymnu International Music Summit, který proběhl na Ibize.

O tom se moc nevědělo. Jak ses to dozvěděla?

Jednak o tom mluvil Pete Tong v jednom interview a pak to bylo normálně napsané v programu. Jednoduché. Tak jaké to bylo? Prý to probíhalo formou workshopu…

IMS byla celkově úžasná záležitost. Bylo to jako univerzita elektroniky. Toužil jsem po tom sdílet vědomosti s ostatními. Dělat elektronickou hudbu je poměrně tajemný proces. Abych to vysvětlil… Když hraješ na kytaru, vidíš, jak prsty drnkají o struny a vychází zvuk. Cítíš rovnou i tu energii. Ale elektronická hudba je binární kód. Nic hmotného. Takže moje cvičení bylo postaveno na možnosti transformace citů a pocitů do zvuků. Teď to vlastně bylo dvacet let od Second Summer of Love. Jeho prvních šest let bylo dle mě v housu právě hodně o hymnách, uplifting zvuku. Hodně ty roky postrádám. Lidé vnímající stejnou energii, všichni na jedné vlně. Takže jsem výslednou hymnu IMS pojmenoval Remember the Love jako poctu právě Summer of Love. Poslouchal jsem raného Frankie Knucklese, Joe Smootha, zvuk newyorské garage, chicagský house, detroit techno… Prostě veškerý zvuk pozdních osmdesátek, který je trošku naivní, ale zároveň tak nádherný. A protože miluji tento raný zvuk, tak jsem pro hymnu použil stejnou paletu zvuků, jako hudebníci z téhož období. Vyrobil jsem skladbu, která má shrnout energii a zvuk té doby. Samozřejmě předvádění výroby skladby byla velká legrace. Každou chvíli bylo slyšet: "Wow! Tak takhle se to dělá." Zkrátka to byla nádherná zkušenost a mohl bych o ní mluvit hodiny. Takže bys mě už měla stopnout. (smích)

Dobře. Zůstaňme ještě u hudby. Co je tvá první hudební vzpomínka?

To bude určitě skladatel Isao Tomita a jeho album Snowflakes Are Dancing přibližně z roku 1976. Teď si nejsem jistý. Je to v podstatě klasická hudba hraná ovšem na syntetizátory. Přivedl mě k tomu tatínek, který mi tehdy řekl: "Zavři oči a poslouchej." Tak jsem poslouchal a hudba se pohybovala po celém pokoji. Bylo to neuvěřitelně nádherné, až andělské. A podle mě se tomuto nikdo doposud nevyrovnal. Dokola jsem to album poslouchal a prohlížel si přitom obal, kde v zadu seděl japonský chlapík za klávesami a syntetizátory. Já sám jsem se učil hrát na klavír a cello. Dokonce jsem hrál v orchestru. Takže jsem rozuměl akustické instrumentaci. A najednou přišel přelom sedmdesátých a osmdesátých let a lidé začali používat ony syntetizátory k tvorbě hudby. Fascinovalo mě to. Co je hodně bizarní, za pár týdnů hraji v Paříži s Duran Duran, kteří jsou také zásadní kapelou té doby. Na to se velmi těším. Takže abych to shrnul, toto album mi obrátilo život vzhůru nohama. Další album, které bylo mezníkem v mém životě, bylo The Joshua Tree od U2. Hlavně kvůli producentskému podílu Briana Ena. Je to sice rockové album, ale ty songy dostaly zcela unikátní texturu. Úžasně atmosférické album. Miluji ho! Když bych měl ještě jmenovat, tak Prince, The Police, Human League, Kraftwerk… To byly klíčové hudební okamžiky v mém životě. Prošel jsem několika fázemi. První byla elektronická. Pravé electro, to rychlé hip hop electro. Pak přišlo období acid jazzu a soulu, kdy se na chvíli vrátil na scénu James Brown jako experiment. Jako malý jsem se bavil nahráváním muziky z rádia na kazety. To byl v podstatě začátek mého hudebního vzdělávání. Krásné časy… (zasní se)

Zmínil jsi otce. Jsi z hudebně založené rodiny. Kdo tě ovlivnil nejvíce?

To je velmi dobrá otázka! Myslím… (pauza) Myslím, že to byla moje maminka, která byla pianistkou. Přišel jsem o ni velmi brzy. Bylo mi asi sedm let, když zemřela. Myslím, že jeden z důvodů, proč dělám hudbu, je, že jí tím vzdávám hold. Pokračuji v tom, co už ona nemohla dokončit. Nejvíce se cítím být její součástí. Ale samozřejmě celá moje rodina se zajímala o hudbu. Dědeček, kterého jsem nikdy nepoznal, byl jazzový kytarista, který hodně cestoval po světě. Můj strýc byl zase folkový zpěvák. Vždycky, když se rodina sešla, zpívalo se, hrálo se na klavír, na kytaru. Jsem za to velmi rád, že jsem mohl vyrůstat mezi takovými lidmi.

Využíváš své klasické hudební vzdělání ve vlastní tvorbě?

Vždycky! Kdyby sis poslechla moje poslední album Lifetracks, které vyšlo na Big Chill…

Pěkně dlouhou dobu se s ním uklidňuji před spaním.

Cože?! Ty ho máš? Jak ses k němu dostala?

Nedělala bych rozhovor s někým, jehož tvorbu neznám. Přiznám se. Poctivě jsem ho stáhla z internetu.

To nevadí. Hlavně, že ho máš a posloucháš. (smích) Je navrženo, aby spojovalo na velmi základní úrovni čisté emoce ze zvuku. Nikdy jsem se takto nezaměřil na tvorbu hudby, která by tak specificky vykreslovala, jak reaguji na určité zkušenosti, zážitky, lidi a místa.

Musím zmínit to, na co se tě ptá určitě každý. Pro tvoji tvorbu bylo zásadní setkání s Richardem D. Jamesem, kterého většina lidí zná jakožto Aphexe Twina. Jaký je váš vztah dnes?

Je sranda, že jsi to zrovna teď zmínila, protože jsem mu asi před týdnem psal email. Jsme stále v kontaktu.

Byl vlastně jako tvůj učitel…

Absolutně! Velkoryse mi ukázal, jak dělat hudbu. Jak samplovat, jak udělat beat, mixovat. Všechno to potřebné mě naučil. Takže jsem mu neskonale vděčný a děkuji mu.  Nasměroval mě od grafického designu, který jsem studoval na univerzitě, k hudbě.

Ovšem po nějakých letech se tvá role změnila a ty sám ses stal lektorem na Redbull Music Academy 2002. Jaká byla tato zkušenost?

Nádherná. Záležitosti jako RBMA jsou velmi důležité. A je skvělé, když máš tu možnost setkat se s novou generací muzikantů, inspirovat je, předávat jim vlastní vědomosti. Další věc, kterou jsem takto absolvoval, byla televizní show The Joy of Decks na ITV, kde jsem byl mentorem vítěze Ryana Shawa. Kdykoliv budu mít další příležitost někoho inspirovat a pomoci mu, udělám to.

To je hezké. Shrnula bych tvoji tvorbu. Máš svoji vlastní produkci, na kontě mnoho remixů jako například Prince, Jamiroquai, Coldplay, spousty kompilací od normálních až po šílenosti typu The Trip a Crazy Covers. Vím, že se řídíš jistými zásadami, co činí coververzi dobrou…

Jo, jsem takový cover-lover. (smích) Zásady jsou tři. První je změna žánru. Nejlepší, co můžeš udělat je, když uděláš skladbu v žánru, ve kterém by jí nikdo nečekal. Druhá zásada je změna pohlaví vokálu. Takže když ti originál zpívá ženská, nech to zazpívat chlapa a hned máš body navíc, protože okamžitě získáš jiný emoční náboj. Třetí a poslední bod je jiný jazyk. Tím rozsekáš každého. Proto je mi líto, že nemám třeba žádné coververze v češtině. Každá země má své a mě strašně baví, když například britskému publiku pustím nějakou známou skladbu takto upravenou. Každý si pak říká: "To znám, ale co to je sakra za jazyk?"

Ovšem v dnešním setu jsi měl české intro a outro. Kde jsi to sehnal?

Část přípravy před každým hraním se zaměřím i na to, kam jedu hrát. Zjistím si, jaké je tam publikum. Použiju demografické materiály jako průměrný věk, rozdělení pohlaví… Protože všechny tyto klíčové faktory ovlivňují energii publika. Nemůžeš někam na party, kde jsou samí mladí, jít hrát třeba věci z raných osmdesátek. To pak publikum lehce ztratíš. Většina dětí, které chodí dnes na party, v té době nebyla ještě na světě.

Jako já.

Zahraju si hádací hru… Je ti pětadvacet.

(nepublikovatelná nadávka) Je mi dvacet, radši popojedem. Před chvílí jsi zmínil své album Lifetracks. Jaké byly ohlasy, když je zvuk tak silně ambientní?

To budou ty brýle. (smích) Ohlasy byly velmi kladné. Lidé mi psali na Myspace: "Tome, tohle je jedno z nejzásadnějších alb." "Tenhle track mě vždycky rozseká." A podobně. Spousta lidí mi říkala, že je to album dohnalo až k slzám. (Tom začne s přitroublým výrazem předvádět člověka, který má zřejmě požitek z hudby) Když je posluchač v takovém stavu, tak je to správně. (smích) V dnešní době je dost těžké dělat něco takového, protože nás společnost nutí neprojevovat příliš mnoho emocí. Podle mě právě hudba dovoluje otevřít se a je pár interpretů, kteří dokážou tak komponovat.

Příklad?

Miles Davis, Herbie Hancock… Především jazzoví hudebníci. Jejich schopnost improvizace… Jejich mysl je absolutně odlišná od nás obyčejných.

To je možné. Jak už jsi zmínil dříve, studoval jsi grafický design. Použil jsi někdy tuto znalost?

Jasně. U alba Lifetracks jsem byl artdirector. Ovšem popravdě… zvládám to, ale je to pro mě ztráta času. Zadávat úkol, dohlížet na to. Chce to spoustu komunikace.

Když jsme u grafiky, vím, že jsi jeden čas i dělal graffiti…

(začne se smát) Dobrý Bože, ty jsi opravdu jak pronásledovatelka. (použije zastřený hlas) "Děláš graffiti, viděl jsem tě… na Youtube!" (smích)

Beru to poctivě. (smích) Měl jsi někdy kvůli tomu problémy se zákonem?

Ono to nebylo tak drsné, jak se může zdát. Byli jsme děti, které nevyrůstaly v ghettu někde v Bronxu. Vyrůstali jsme v pohodě v Cornwallu. Většina lidí, co maluje graffiti třeba v New Yorku, to dělá proto, aby vyjádřili svůj postoj a aby se ukázali světu. "Tohle jsem já a chci být slavný. Nesnáším okolní prostředí. V sousedství se dějí strašné věci…" Ale naše sousedství bylo fajn. (smích) V podstatě se tu nic nedělo, vedli jsme takový pohodový život. Chodili jsme na pláž, surfovat, užívali jsme si počasí, pracovali na farmě, jezdili na kole, ptáčci zpívali…

Tak proč jste to vlastně začali dělat? Byli jste znudění klidným životem?

Protože se tu fakt nic nedělo. Ale nemůžu říct, že bychom byli znudění. Brali jsme to prostě jako formu umění, které tě pojí k nějaké kultuře, hnutí. Pro mě byl klíčový moment, kdy jsem si poslechl Rebel Without a Pause od Public Enemy. To byl opravdu rozhodující okamžik. Pak jsem shlédl nějaké dokumenty o graffiti scéně v Londýně, vyšly i nějaké knihy… Stali jsme se součástí jedné kultury. Přes hudbu, graffiti, ale i tanec. Miluji tanec! To bylo také to, proč jsme začali chodit do klubů. Vytancovat se. To je další věc po mámě, protože byla i baletka. Takže hip hop a graffiti byly takové sociální záležitosti, při kterých jsme se setkávali s kamarády. Nebyli jsme v nich tak dobří, ale bylo to zkrátka fajn.

Když ještě navážu na studium grafiky, setkal ses přitom s Markem Pritchardem, se kterým jsi založil label Evolution. Kromě toho jste byli společně známí jako The Jedi Knights, ty sám jsi nazýván Tom "The Jedi" Middleton, umíchal jsi speciální Star Wars Essential Mix. To jsi Hvězdnými Válkami skutečně tak posedlý?

To je docela veselá věc. Nejsem zas tak velký fanoušek, jak to může vypadat. Při filmech jsem se samozřejmě bavil, ale v porovnání s někým, jako je třeba James Zabiela, jsem nula. James je totální magor! Mě prostě přišly celé Star Wars jako parodie a to mě bavilo.

Jasně. A myslíš, že máš aspoň něco společného s rytířem řádu Jedi?

Samozřejmě. Oba používáme sílu!

Když mluvíme o filmech, vím, že máš rád Vangelise, který má na kontě několik filmových soundtracků. Kdybys měl zremixovat například Blade Runnera, jaký hudební styl bys použil? Na výběr máš house, drumandbass a dubstep…

To je příliš těžká otázka. Protože právě Blade Runner je podle mě nezremixovatelný. Ten film je tak dobrý, protože Vangelisův soundtrack je dokonalý.  Snad žádný jiný film od té doby tak nezapůsobil na diváky, kvůli tak propracovanému soundtracku, který naprosto precizně vykresluje prostředí snímku. Můžeš mi hned teď říct nějaký jiný film, který by měl tak specifickou hudbu? Všichni teď používají orchestry. Kdo mě ještě tak oslovuje, je Thomas Newman.

Dala jsem ti na výběr dubstep. Prý máš k tomuto popularitu nabírajícímu stylu kladný vztah…

Hrál jsem v jednom klubu v Manchesteru, je to asi měsíc zpátky. Tamější promotér mě varoval: "Lidé tu milují dubstep, tak buď připravený." A já normálně dubstep moc nehraji, mám pár tracků, ale to je vše. Ale zkusil jsem to. A ti mladí lidé, hodně mladí, asi šestnáctiletí z toho úplně šíleli.

Co říkáš vůbec na zákaz kouření, který u vás vyšel v platnost právě před rokem?

Fantastické! Tady u vás vylezu z klubu a je to teda síla. Nekouřím, jen občas doutníky a piju k tomu koňak. Každopádně pak na party vidíš docela bizarní obrázky, když si kuřácká společnost musí odskočit na cigaretu, parket se vyprázdní a ty si říkáš, cos asi zahrál špatně. Takže to na jednu stranu není dobré, a to pro energii v klubu. Ovšem když je klub dobře klimatizován, tak mi nevadí ani plný parket kuřáku.

Ptám se také proto, že jsi hrál na dost netypické party Together Up In Smoke v klubu Turnmills… Byl jsi tam vůbec schopný dýchat?

Tam to bylo právě dobře větrané, takže v pohodě. Ovšem bylo to velmi veselé, protože každý tam kouřil tak osm cigaret najednou. Abych to vysvětlil, byla to party poslední den před zákazem kouření. Takže něco jako oslava cigaret v klubu. Takže každý kouřil, co to šlo.

Kouření samozřejmě ohrožuje zdraví. Tím se chci dostat k jiné otázce zdraví se týkající. Podporuješ The Anthony Nolan Trust, což je organizace pro sjednocování dárců kostní dřeně. Kdy jsi s tím začal a proč?

Základní věc, kterou dělají je, že se snaží dát dohromady pacienty s leukémií s odpovídajícími dárci kostní dřeně. Je to velmi zajímavý registr, který se vyvíjí. Velmi hodnotná věc, kterou dělají. Když se zaregistruješ, můžeš někomu zachránit život. Každý může bojovat proti leukémii. To je jednak důvod, proč to dělám a pak také proto, že moje máma měla tuto nemoc. Takže je to i velmi osobní záležitost. A vlastně stejnou věc dělám pro ochranu sluchu. Podporuji nošení špuntů. V klubech bývá muzika hodně nahlas a lidé často přijdou domů s tím otravným pískáním v uších. Takže poslouchej, ale opatrně!

Staráš se o zdraví, staráš se i o svoji image, tak jakto, že ti teď neladí tenisky k čepici?

(Tom se rozesměje a začne z tašky vytahovat čepici z úplně stejného materiálu, jako má boty) Jak vidíš, mám. Tyto jsou Nike Air Presto Woven, aspoň tedy myslím. Začali je vyrábět asi před pěti lety. Je to, jako když si vezmeš krásné nové tričko, které ti přesně padne. Jsou to nejpohodlnější boty, jaké jsem kdy měl. Takže moje mise je, teď vypátrat všechny jejich obměny a k tomu příslušné čepice. Jsem v tom strašně metrosexuální. (smích)

Wow! A když se tak na tebe ještě dívám- Máš rád skupinu ZZ Top? (kapela specifická dvěma vousatými kytaristy- pozn. red.)

(opět se směje) To je legrační otázka! Jasně, jsou srandovní. Co je veselé, je, že mají bubeníka, který si říká Frank Beard (beard anglicky bradka- pozn. red) a nemá bradku.  Mám je rád a hraju je. Třeba song Give Me All Your Loving hraju stále. Je to taková malá hymna… Skvělé otázky.

Ta byla poslední. Teď pošli, prosím, vzkaz fanouškům.

Přijďte mi říct "ahoj" na Myspace, vždycky vám rád pomůžu… Poslouchejte své srdce, nikoliv hlavu, dosáhněte ke hvězdám a jděte za svými sny!

 
 
 
 

ČLÁNKY AUTORA

 
 
 
 
 
 
 
 

Partnerské linky: festivaly 2016