Každý z nás, čtenářů Techna.cz, se dostal k elektronické muzice jinou cestou. Někdo byl možná rocková mánička s dlouhými vlasy a k taneční hudbě se dostal v ideálním případě přes The Prodigy nebo The Chemical Brothers; jiný přes punk, někdo přes taneční popinu Madonny a Jacksona. Starší generace třeba přímo přes elektronické předchůdce - Kraftwerk, Yello… Pak je tu část lidí, kteří se dostali k tomuto druhu hudby přes tzv. dancefloor nebo eurodance, který vládl diskotékám v devadesátých letech. K těmto lidem patřím i já.
Někým opovrhované nebo vysmívané (tcsss: slova se stále opakují; je to jen duc duc), jinými zbožňované kapely, projekty i jednotlivci, kteří k nám proudili ze západu, dostali i mě. Pro osvěžení paměti – myslím, že nějaká jména pamatují jak příznivci, tak i vytrvalí odpůrci: 2 Unlimited (nejspíš nejznámější ikona a typičtí představitelé žánru), Twenty-4-Seven, Culture Beat, Haddaway, Dr. Alban, 2 Brothers on the 4th Floor, Masterboy, Fun Factory, DJ Bobo (ano, i tento pekař ze Švýcarska si nechal říkat "DJ" – nejspíš jeden z nejvysmívanějších). Mám pokračovat? Tak tedy: Magic Affair, Pharao, Mr. President, Ice MC, Snap a Real 2 Real (ti byli skousnutelní i pro "undergroundovější" posluchače), Maxx, Ace of Base nebo slovenští Maduar, a opravdu mnoho dalších. Třeba East 17?
A proč to všechno píšu? Nedávno jsem se dostal na divadelní představení s názvem House of Love 1: Příběh diskokrále. Vzpomínáte – Everybody, everybody in the house of love… Velice vtipně zpracovaný flashback z doby mého útlého mládí, kde jsem si připomněl nejen hudbu, ale i tehdejší kulturu a způsob života. Nahrávání kazet, řetízky přes rolák, fosforové a až jedovaté barvy oblečení, světelná podlaha, Bobova písnička Somebody Dance with Me z brusláku, typický způsob tančení, Bravíčka a jejich Bravo Super Show, typicky strávené víkendy… V představení, které trvá téměř hodinu, se prolíná tehdejší doba s možným pohledem dnešní generace teenagerů. Jsme v době, kdy dnešní mládež nechápe, jak jsme něco takového mohli poslouchat. Jasně, i tenkrát bylo mnoho lidí, kterým se tato hudba nelíbila, ale to bylo bráno jako rivalita na hudebním poli.
Originální je místo představení – inscenace se odehrává netradičně přímo na baru a na zhruba šedesát diváků stačí tři herci. Excelují zejména Jaromír Nosek a Radovan Klučka. Radovan zejména strhující a věrohodně stále se střídající dvojrolí otce a syna, Jaromír pak kromě skvělého ztvárnění barmana i svou barmanskou show, kterou, předpokládám, nacvičil speciálně proto představení.
Takto dobu charakterizují sami představitelé:
"Byl to věk nenudy, nečasu, nedne a nenoci, byl to nevěk. Nikoho nenapadlo počítat dny. Důležitý bylo jen se nenudit. Jenže když tvoje podnikání spočívá v tom, že přineseš lidem nenudu, tak musíš bejt před tou nudou pořád aspoň vo krok napřed. Nuda je rychlá svině, kámo."
Ať jste taneční hudbu devadesátých let poslouchali nebo ne, ale chcete si připomenout tehdejší život, diskokoule, kazety, curacao, dozvědět se, zda "dancefloor is (not) dead" kvůli Carlům Coxům, Underworld, Paul van Dykům, nechte se překvapit a jděte se podívat. Možná si pak budete cestou z divadla prozpěvovat: Everybody, everybody…
Po skončení představení se během deseti minut promění bar-divadelní v bar-opravdový a můžete pokračovat v rozjeté párty do noci.
Více na:
http://www.astudiorubin.cz/article/repertoar/house-of-love-pribeh-discokrale.html
del.icio.us
digg it!
google
