UMAKART

Umakart - Hudba z kuchyně

“Dobrý den, tady je Umakart. Zcela neambiciózní deska, která vznikla z chuti udělat to…“
(Jan P. Muchow, www.zionmag.org)

Tak nějak se to stalo. Přišlo to zcela přirozeně, nenásilně, samozřejmě. Vznikly písničky. Křehké, pocitové skladby místy až folkového charakteru jako výsledek spolupráce lidí, které spojuje nejen podobné hudební cítění a chuť zkoušet dělat věci trochu jinak. Vznikaly postupně, na různých místech a při různých příležitostech. Snad ani nebyly cílem, důležitá byla spíš cesta, jakou se k nim dospělo.

Je těžké najít nějaký začátek. Životní dráhy hudebníků, kteří se pod hlavičkou Umakart sešli, se v minulosti mnohokrát protnuly. Všichni se dobře znají, respektují se a vzájemně často spolupracují. Všichni patří ke stejné generaci muzikantů, kteří začali aktivněji tvořit bezprostředně po roce 1989. Hudbu vnímají podobným způsobem, spojují je blízké názory, ale třeba i zapálení pro PS2 nebo totožný smysl pro humor. “Je to projekt, který vzniknul z čirého přátelství,” prozrazuje Jan P. Muchow. “Měli jsme chuť něco spolu natočit a tak jsme odjeli na hory a vzali s sebou notebook. Ze zájmu o společnou věc vznikly nějaké nápady, které se pak dotvářely. Nikam jsme nespěchali. Řekli jsme si, že to bude, až to bude,” uzavírá.

Charakterem Umakart připomíná islandské sdružení Gus Gus. Je to víc než hudební spolek. Volně spojuje muzikanty i lidi z dalších uměleckých sfér. Umakart jsou především zpěvák Jaromír Švejdík z Priessnitz, kytarista a producent Dušan Neuwerth a všeuměl Jan P. Muchow, vedle nich jsou ale v projektu “namočeni“ také členové kopřivnické kapely Nierika Tomáš Neuwerth a Michal Burget, bubeník Milan Cais z Tata/Bojs, novinář a spisovatel Jaroslav Rudiš (mj. držitel Ortenovy ceny za knihu Nebe pod Berlínem a spoluautor komiksů pro dospělé Bílý potok a Hlavní nádraží) nebo filmaři a designéři Tomáš Luňák a Jirka Libánský. “Umakart je něco jako firma,“ usmívá se Švejdík. “Solidní firma, která dělá kvalitní umakart a kterou svými obličeji zaštiťujeme já, Dušan a Honza.“

Hudba sdružení není zbytečně komplikovaná, vyznačuje se lehkostí a čitelnou, až minimalistickou zvukovou texturou. Střídmé aranže písní odhalují jejich melodický základ, působivý a nevtíravý. Ačkoli jsou zvukově poměrně úsporné, unesou písničky Umakartu opakovaný poslech, aniž by se “vyprázdnily“. Švejdík styl skupiny charakterizuje jako “akustický pop s jemnými elektronickými spodky“ a poznamenává: “Zatímco Priessnitz jsou hudba, která vzešla z garáže, Umakart je hudba z kuchyně. Při práci na desce jsme se záměrně vyhnuli velkým nahrávacím studiím, spíš se hlásíme k panelákovým skupinám, jako byli Manželé.“ Podobně vnímá Umakart i úspěšný a dnes velmi ceněný producent Dušan Neuwerth, kterého vzhůru vynesla spolupráce s Kryštof, Tata/Bojs nebo Ecstasy Of St. Theresa: “Písničky vznikaly někde mezi kuchyní a sklepem.“

Ke kultovní hiphopové formaci z pražského Jižáku konce osmdesátých let odkazuje i celkový retro nádech projektu a také určitá “městská“ poetika. Rovněž Švejdíkovy texty se zabývají pocity člověka žijícího ve městě, jen úhel pohledu je kapku odlišný. Dá se tu mluvit o jisté formě městského folku. V tom Švejdík ostatně spatřuje největší rozdíl mezi Umakartem a jeho domovskými Priessnitz.

Ačkoli za jménem Umakart stojí prominentní osoby naší klubové scény, důsledně se vyhýbají označováním jako dream team, superskupina nebo all stars projekt. V první řadě tu jde o společnou věc, o muziku. A ta vás nepochybně uchvátí…

Escape, 2004

Here

Figura Porca
Escape/EMI Czech Republic, 13/09/04

Here jsou zvláštní kapela. V období mezi deskami takřka nekoncertují, neuvidíte je v TV, nenarazíte na ně v časopisech, jakoby ani neexistovali. Přesto na ně novináři a posluchači nezapomínají, chovají k nim značný respekt a na jejich desky se těší. I těmi však Here šetří. Jednotlivé položky v jejich diskografii od sebe dělí několik let dlouhé pauzy, poslední studiové album například vydali v roce 2000. Přitom deska Double Happiness tehdy byla jakýmsi uměleckým znovuzrozením jednoho z nejsympatičtějších souborů na naší alternativní scéně.

Novinka nazvaná Figura Porca přichází po remixovém projektu Recycled (2002) považovaném za snad nejlepší nahrávku svého druhu v našich končinách. Here se na Figura Porca pokoušejí dál rozvíjet model “jiného popu“, který definovali na předchozí desce. A zvolili opravdu zajímavý způsob, jak zpestřit svůj charakteristický rukopis a jak obohatit zvukový prostor nahrávky. Angažovali dva momentálně zřejmě nejžádanější a nejuznávanější producenty na české klubové úrovni – Jana P. Muchowa (Here, Kryštof, Priessnitz, Samotáři atd.) a Dušana Neuwertha (Tata/Bojs, Kryštof, EOST, Veneer) – a každému svěřili šest písniček. Dvě výrazné osobnosti, dva různé přístupy k nahrávání, tucet propracovaných, působivých a překvapivě rozmanitých skladeb. To je aktuální album Figura Porca!

Silných momentů na něm najdete bezpočet. Za zmínku jistě stojí česko-francouzský duet Valerie Chavey s priessnitzovským Jaromírem Švejdíkem v Impressions, posluchačsky vstřícné, poutavé písničce o pocitech “voyagera“, který ovládá a zároveň je ovládán průmyslovou kamerou. Nebo křehká a hravá Hypnotized – jednoduché, krystalicky čisté a nadýchané pohlazení v režii JPM. Oproti tomu působí Sign’n’Spell jako prudká rytmická bouře nakrátko přerušovaná neklidnými smyčci. Tady zase taktovku držel Dušan Neuwerth. Měňavost a zvuková barevnost, toť důležité znaky nahrávky světových parametrů. Přispěl k nim i výběr hostů. Kromě již zmíněného Švejdíka se ve studiu vystřídali také DJ Nasty, cellistka Dorota Bárová ze skupiny Tara Fuki a legendární jazzový trumpetista Jaromír Hnilička z orchestru Gustava Broma. Pojítkem je potom vedle signifikantní melancholické atmosféry skladeb též hlas zpěvačky Valerie Chavey, jenž ostatně vždycky býval jednoznačným identifikačním znamením Here.

Takřka zázrakem Here proplouvají časem a už patnáct let si udržují kvalitu a úroveň, jakou jim mohou jiné kapely domací alternativní scény závidět. Mají svůj styl, nekopírují a nepřizpůsobují se módním trendům. Spíš se jimi nechávají v dobrém inspirovat. Poučeni drží se svého. Každé album, které posluchačům nabídnou, je svým způsobem “událostí“, v každém případě pak testem věrnosti příznivců. Také tentokrát Here natočili půvabné a v mnoha ohledech výjimečné dílo, které tradičně ocení především ti, kdož od hudby očekávají víc než jen kulisu či pobavení.

Escape, 2004