PROFIL
Petr Holman
Profil
Petr Holman (aka Holmi) dnes patří mezi českou tranceovou špičku. V tomto smyslu se o něm vyjádřil např. časopis Xmag. Původním povolám je ale novinář (mohli jste jej slýchávat na vlnách Českého rozhlasu, Rádia Vox, Rádia Alfa, či vídávat ve zpravodajství TV Nova) fotograf a moderátor a těmto profesím se věnuje i dnes, kdy spolupracuje s několika časopisy a internetovými (především hudebními) servery a od března 2005 moderuje spolu s Michalem Jirákem pořad Trance Anthems na internetovém tanečním rádiu Live61.com. Jeho sety můžete slyšet občas i na rádiích Evropa 2 a Radio DeeJay."Kdyby mě někdo tak před pěti lety řekl, že budu dýdžejem, myslel bych si o něm, že se zbláznil. Stalo se a totéž si dnes myslí spousta lidí o mě. Taneční scéna a vše s ní spojené je pro mě dnes prioritou č.1. Ale stále se cítím být i novinářem, jen oblast zájmu je jiná. Politiku vystřídala muzika. Cítím, že po mnoha letech v rádiích a televizích jsem takovou změnu potřeboval.."
Klubové taneční hudbě se začal intenzivně věnovat v roce 1999, o rok později začíná hrát. Zkoušel příležitostně v bývalém Spiral Clubu, kde absolvoval i první djské krůčky a sbíral první zkušenosti. Další významnou kapitolou byla téměř dvouletá spolupráce s pražským klubem Industry, kde se zpočátku staral o PR a promotion a částečně se podílel na produkci. Po celou dobu existence klubu byl jeho rezidentním dýdžejem. Za cca pět let, co se věnuje djingu, si získal pověst sympatického DJe s mimořádným citem pro emoce svých posluchačů. Kromě zmíněných pražských klubů Spiral a Industry hostoval v dalších pražských klubech (např. Roxy, Naif, Paradogs, Karlovy Lázně, Bukanýr, Studio 54, Trezor, Na Chmelnici, Guru, XT3 a další) i v klubech po celé republice. Za poměrně krátkou dobu působení v roli dj má na svém kontě až překvapivě mnoho významných vystoupení. Jeho hudební styl totiž procházel a stále prochází dynamickým vývojem, a tak není divu, že uvízl v hledáčku nejednoho promotéra. Svědčí o tom např. velmi úspěšné účinkování s Circulation na Creamfields Warmup v Benešově, několikanásobné hraní na dnes už legendární Citadele v Brně a Benešově, na populárním Crystal House v České Lípě a Liberci, na party Pornoground, Ibiza Night IV a RudeNation v Benešově, na pravidelných akcích Scanner v Žatci, na Technosis vol.4 v D-Clubu v Mar. Lázních, či na vánočně-prázdninové party Global Diversions v Roxy, či na tradičních velkých předvánočních parties v Benešově. Jeho live sety jste mohli slyšet mnohokrát i na radiu Evropa 2 v pořadu Dance Extravaganza. Za největší úspěch ovšem považuje pozvání na party Empathy do anglického Bristolu, kde hrál v červnu a v říjnu 2003 a sérii vystoupení na letních festivalech 2003 a 2004: Summer of Love, GO Planet Roxy, Open Air Field, Electronic Music festival v Roztokách u Prahy, a na celé sérii warm-upů ke Creamfields 2003. Také letos jej uslyšíte minimálně na dvou letních festivalech: Hradhouse a Summer of Love.
Na jeho dýdžejském kontě přibývají i zahraniční vystoupení. Kromě už zmíněného dvojnásobného hostování v anglickém Bristolu, hrál několikrát na Slovensku a ve Švýcarsku, kde vystoupil v klubu Mad na party s tranceovou legendou dj Kai Tracidem.
V poslední době intenzivně spolupracuje s česko- švýcarskou dj LayDee Jane a často spolu také vystupují. Ke svým plánům do budoucna Petr Holman říká: "Lidi se mě třeba často ptají na vlastní produkci. Několik let jsem docela intenzivně hudbu vstřebával a cítím, že by brzy mohla přijít doba, kdy bych realizoval své nápady. Ale k tomu je třeba i dost času. Zatím mám stále dost jiných aktivit. Ale já nikdy neříkám nikdy…..!"
Hudební charakteristika: především trance a tech-trance, ale rád hraje i UK deep trance oscilující až do polohy progressive trance, progressive house a tribal. Okrajově techno.
Oblíbené labely: Bedrock Records, Sumsonic, Saw.recordings, Yoshitoshi, Hooj Choons, Hope Recordings, Tune Inn, Lost Language, Vantid, Magic Music a další.
Rozhovor
rozhovor připravil Juki v květnu 2005
Holmi, upřímně musím říct, že když jsem tě viděl poprvé, nevěřil jsem vlastním očím. Snad se neurazíš, ale nikoho staršího jsem před tím za gramofony neviděl. Navíc v kožených kalhotech, stříbrné košili a divoce skákajícího na tranceovou hudbu. Už se pár let potkáváme a já tvoji minulost znám, ale pojďme si to pro čtenáře ještě jednou zopakovat. Ostatně jméno Petr Holman mnozí možná znají i v jiné souvislosti….
Juki, určitě mě neurazíš. Je mi prostě tolik kolik mi je (45) a s tím nic nenaděláš. Ale myslím, že o věku to není. Člověk je stár především tolik, na kolik se cítí. A hodně při tom záleží na prostředí, ve kterém se pohybuje a na lidech, které má okolo sebe. A nemyslím si, že bych byl zas takovou výjimkou. I u nás se najdou čtyřicátníci za pultem a v případě zpěváků a kapel není výjimkou dokonce věk přes padesát nebo i přes šedesát. A moje minulost? Byl jsem a pořád jsem novinář, fotograf a moderátor. Jen v posledních pár letech přibyl djing. Žurnalistickou praxi jsem začal v instituci, kterou dnešní - náctiletá generace už vůbec nepamatuje, v Československém rozhlase na stanici Hvězda. Moderoval jsem tam takové pořady jako např. Minuty ze zahraničí nebo Zápisník zahraničních zpravodajů, který se tuším vysílá dodnes. Po sametové revoluci v roce 1989 jsem vyzkoušel jedno z prvních soukromých rádií – Vox. Tam jsem dělal šéfredaktora. Pak začala vznikat první soukromá televize – televize Nova. Měl jsem to štěstí, že jsem zažil její zrod. Bylo to tuším v lednu 1994. Nova tehdy ještě ani nevysílala a své první kanceláře, kde jsme se učili všechno od základů a vysílali takzvaně „do zdi“, měla na vltavském nábřeží v montovaných mobilních stavebních buňkách. Společně jsme se každý večer dívali na to, co jsme vytvořili a vzpomínám si, že s Televizními novinami se nám takto nanečisto nikdy nepovedlo vyjet přesně v půl osmé. Vždycky o chlup pozdě. To se pak v opravdovém vysílání samozřejmě stát nesmělo. Na ty společné projekce chodili Železný s Vávrou a rozebírali každý příspěvek do detailu. Byla to obrovská škola komerčního zpravodajství. Vzpomínám si např. na Železného definici události. Říkal nám, že událost je něco, co vybočí z normy, ze zajetých kolejí. A dal příklad: Tramvaje jezdí po kolejích. To je normální a nikoho to nezajímá. Ale když tramvaj vykolejí, je to událost. Kdyby se to stávalo každý den, už by to nebyla událost, ale normální věc, která vlastně už nikoho nezajímá. A stejně to v Nově dopadlo např. s válkou v Jugoslávii. Když to začalo, byla to událost. Pak se z ní stala všední záležitost, o které jsme ani nemluvili. Jen když se v rámci války stalo něco výjimečného. Třeba atentát na sarajevském tržišti, kde byly desítky ne-li stovky mrtvých včetně mnoha dětí. To byla pro Novu událost. Ale asi jsem zabředl příliš do podrobností. Snad jen dodám, že v Nově jsem dělal skoro dva roky šéfa zahraniční rubriky televizních novin. Pak jsem působil ještě jako šéfredaktor celoplošného rádia Alfa a šéfredaktor produktového magazínu Audi magazín. V té době jsem už taky hrál. A stále častější vystupování začalo kolidovat s šéfredaktorskými povinnostmi a musel jsem se proto rozhodnout, co budu dělat. Vyhrála muzika, i když novinařinu fotografování i moderování jsem vlastně nikdy úplně neopustil. Dal jsem se takzvaně na volnou nohu, což na jedné straně znamená daleko větší finanční nejistotu, ale na druhé straně mi to dalo větší svobodu.
Vzpomínám si, že jsi začínal v zanikém afterklubu Spiral, který vzešel z jednoho z nejstarších “eLek“ v Praze. Potom přišla Industry…. Vzpomeneš si na historii těchto klubů? Povyprávěj nám nějakou veselou historku.
Haha, veselá historka z natáčení… tak to mám nejraději. O obou klubech by se dalo vyprávět hodiny, to víš sám moc dobře. Zvláštní je, že oba kluby měly něco společného. Bylo v nich a v lidech kolem nich něco, co dávalo jejich návštěvníkům pocit svobody. Nikdo po nikom nic nechtěl, nikdo se ničemu nedivil. Mnohým byly oba kluby trnem v oku, na jejich adresu se snášely tuny pomluv a špíny. Až teprve když ani jeden ani druhý klub neexistuje, hodně lidí si uvědomuje, že jim takový klub vlastně chybí a jak už to tak bývá, převládají pozitivní vzpomínky. Já se na oba kluby dívám ještě trochu jinak. Spiral klub byl klubem, kde jsem si poprvé sáhl na gramofony a kde jsem se všechno učil. Sám. Nikdo mě nic neřekl a na všechno jsem si musel přijít sám. Když jsem se tím prokousal, přivedl mi osud do cesty Michala Jiráka, v té době už zkušeného dýdžeje a moderátora několika pražských rádií. A s jeho pomocí a zkušenostmi jsem se pak dostal mnohem dál. Vážím si toho, protože je to Pan muzikant, který má za sebou i spoustu vlastní produkce. A Industry? To už byl větší klub, kde jsem měl téměř dva roky trvající rezidenturu a kde jsem se naučil hrát pro stovky lidí na parketu a zjistil jsem, jak důležité je vnímat ty lidi, jejich náladu, pocity a podle toho teprve tvořit set, který hraju.
Okej pojďme k hudbě. Jak bys charakterizoval vývoj tranceové scény v Česku? Zatím se servírují jen velká jména, myslíš že komunita se tu už nějakým způsobem rozrůstá?
Na rozdíl od jiných si myslím, že tranceová komunita tady byla i v minulosti. Ale ti, kteří měli a mají tento žánr rádi, byli nuceni obrazně řečeno žít v ilegalitě. Trance měl nálepku komerční diskošky a každý správný kluber musel tuhle muziku odsoudit, nechtěl-li klesnout v očích svých kamarádů. A tak jsem byl jedním z mála, kdo našel odvahu tuhle muziku hrát. Ale protože se o tom nikde nepsalo, málokdo to věděl. Ještě před dvěma, třemi lety bylo nemyslitelné, abych dostal někde v médiích takovýto prostor. A když si někdo chtěl užít pořádné trance party, tak musel do Holandska. Narážíš na to, že se servírují velká jména jako Tiesto, Dyk, Buuren, a na to že klubový trance život stále není to správné ořechové. Ale to není jen otázka tranceu. Týká se to i techna nebo houseu a dalších žánrů. Je to obecnější problém. V taneční scéně se dnes točí docela velký prachy. Promotéři vozí velká jména a dělají megaparty. Je to doprovázeno obrovskými mediálními kampaněmi a lidi většinou na takové akce přijdou. Přijdou stejně tak na trance jako na techno. Ale klubový život obecně nám nějak skomírá. Ale mám pocit, že se blíží doba, kdy lidi cestu do klubů zase najdou.
Trošku se vrátím. Já jsem trance nikdy neposlouchal a až na výjimky jsem ho považoval za hodně jednoduchou hudbu. Můžeš nám popsat o čem trance vlastně je, jaké má třeba odnože a jak ho poslouchat?
Trance je ta nejemotivnější muzika, jakou znám. Má melodii a tím i duši. Zároveň má ale i energii, která je tak vlastní např. technu. A právě tohle spojení umožňuje prožít na velkých parties stavy bezmezné euforie. Kdo tohle zažil, ví, o čem mluvím. Kdo to nezažil, tomu se to jen velmi těžko vysvětluje. Máš pravdu, že trance má mnoho podob. Sám říkáš, že jsi považoval trance za jednoduchou hudbu. Logicky, protože jsi znal jen ty "sladké sračky" dokola omílané komerčními rádii. Ale takový progressive trance, anglický deep trance nebo psy-trance, či hard trance, to je muzika strašně bohatá, pestrá a barevná, muzika plná různých zvuků. A mockrát jsem se přesvědčil, jak těžké je takovou muziku mixovat. A přesvědčilo se o tom i dost mých kolegů, se kterými jsem hrál tzv. ping-pong, kteří se namíchávali na mé tranceové desky a vylámali si na tom zuby. A jak ho poslouchat? Nechte se unášet příběhem. Dobrá tranceová deska je totiž příběh a dobrý tranceový set pak knihou složenou z jednotlivých kapitol – desek, knihou, která má svoji logickou gradaci. Trance je muzika, na které si můžete ulítnout stejně dobře na party, jako doma v křesle se sluchátky na uších.
Kteří zahraniční DJs nebo producenti tě ovlivňují nejvíce? Teď byl v Praze Holanďan Buuren…co třeba on?
Sledovat Armina při práci, to byl pro mě velký zážitek. Je to vynikající dýdžej a stoprocentní profesionál. A stejně výborný producent. Sice ho nepovažuji za nějaký kultovní vzor, ale musím přiznat, že mě do určité míry jeho produkce ovlivnila. Ale pak je tu někdo, před kým hluboce smekám, koho obdivuji a koho si nesmírně vážím. Jen tenhle člověk si může dovolit postavit se před dav a zahrát dvacetiminutové intro bez jediného beatu a přivést tím lidi na pokraj šílenství. Jmenuje se Sasha.
Vidíš to, byl ses někdy podívat na nějaké slavné Holandské akci? Tisíce a tisíce lidí ve velké hale…to musím být super…
A vidíš to, nebyl. Dříve, když bych na to býval měl čas, tak mě ta muzika ještě nebrala tolik, abych měl motivaci cestovat za ní přes půl světa. Teď, když bych tu motivaci měl, tak zas není čas, protože se mi ještě nepovedlo skloubit to tak, abych v termínu nějaké slavné holandské party nehrál někde jinde. Ale samozřejmě je znám a docela důvěrně, existují kvalitní DVD záznamy.
Teď mě napadá, prý ses dal na kariéru profesora a učíš DJing v DJSCHOOL.CZ?
Je to pravda. Já jsem moc rád, že jsem byl osloven. Považuju to za výraz jakéhosi uznání a navíc mě to hrozně baví a strašně si to dávám. Kromě toho, že jsem jako malej kluk chtěl být kosmonautem, pilotem, či řidičem, tak jsem chtěl být taky učitelem. Splnil se mi tak dětský sen.
Fajn. Zvolníme trochu. Co osobní život? :)) Jsi známý DJ, jak odoláváš náporu roštěnek a krásných žen? Věřím tomu, že jich jsou tisíce, hehe…
Musím přiznat, že i v mém věku kupodivu ten nápor je. Ale roštěnky mají smůlu. Jsem totiž gay. A právě taneční scéně vděčím za nejkrásnější a nejhodnotnější životní vztah. Ale rozhodně jsem nešel do hraní s tím, že se na mě budou lepit roštěnky nebo kluci. To mě ani ve snu nenapadlo. A kdo do toho jde s tímto cílem, nemůže být nikdy dobrý dýdžej.
Máš nějaký vztah k tzv. „smurt drugs“? Co třeba Speed8?
Já jsem strašnej kafař. Bez kafe bych asi umřel. A Speed8 znám a docela dobře. Lepší stimulant neznám. Opravdu to pořádně nakopne. A já jsem rád, že se dnes prodává skoro na každé benzínce. Docela často si ho kupuju, když se ráno vracím z nějakého vzdálenějšího hraní, třeba z Ostravy, Brna nebo ze Slovenska. Únava už bývá znatelná a Speed8 dokáže fakt probudit.
Poslední otázka. Chodíš sportovat? Kde vůbec relaxuješ?
Miluju léto, slunce, vodu, moře. Když mám v létě chvíli čas, skončím nejčastěji právě někde u vody. A už hodně dlouho chodím do fitka, i když v poslední době ne tak často, jak bych chtěl a jak bych potřeboval.