Report z Klubnacht v klubu Berghain od Myclicka

Ve dne pro housky, v noci na housky a nejenom to!

23:52. Právě tolik ukazovaly hodiny na Ostbahnhof a o přesnosti nemá smysl v tomhle státě polemizovat. Příliš pozdě na návštěvu klubů? Ne tak v Berlíně... Až za osm minut se otevírá! Tak ještě na skok do jednoho z bytů v teď poklidném Kreuzbergu, kde si dva Pražáci, kteří se tak dlouho neviděli, sáhnou až na dno jednoho moravského vína a pak se vydat na procházku. Watergate,  na který i po těch třech letech tak rád vzpomínám, je nedaleko, ovšem dnes večer to bude jiná adresa a jiné číslo popisné (tedy zrovna to byste tu hledali marně). Několikapatrový dům se nyní tyčí přede mnou v potemnělé pustině, kterou narušují jen světla útočící na prázdné parkoviště blízkého supermarketu. To se musí ranní ptáčata s igelitkami divit, jaká zvířátka to ráno vylézají z brlohu a cloní si oči před přemírou sluníčka... Teď je tu však naprosto opačná situace. Nakupující po náročném rallye s vozíky po všech akčních nabídkách už dávno spí, je čtvrt na tři a od vchodu domu, jako vystřiženého z nějakého hororu, s hrozivě rozblikaným druhým patrem se vine spořádaná fronta. Předbíhají jen ti, co jsou zapsáni na guestlistu, ale těch tu není mnoho.

“Ty ano, ty taky, ty můžeš klidně taky, no ty taky, ale ty ne, sorry...“

Téměř bez hnutí a téměř bez hlesu stojí ten smutný průvod. Jediný pohyb, který se zde zřejmě toleruje, je ten o dva kroky vpřed - to když pustí dále ty před vámi. Nikdo totiž v tu chvíli netuší, zda se ten večer dovnitř podívá – vše ostřížím zrakem sleduje trojice mužů u vchodu a pokud na sebe nějak nevhodně upozorníte, se staženýma ušima si půjdete sednout domů k ZDF, ARD nebo k RTL. Luštím si zatím další dvě úrovně Sudoku v mobilu, odevšad zní španělština, francouzština, holandština a angličtina. Potichu. Obdobná situace jako před časem v Ministry Of Sound  – kam se vlastně chodí bavit typický mladý Berlíňan?! Jde jenom o turistické lákadlo? Takhle nějak mi srdce bušilo na posledním rande, pravačka ukazující ke vchodu znamená vítězství, levačka do prachu a tmy smůlu. Kde je ten klíč, neví nikdo. Vždyť všichni ti vyhození vypadají úplně normálně. Nesmlouvají, neprotestují, jen si tak povzdechnou, sklopí hlavu a zrudnou. Tímhle sítem neprošli a teď stojí na hanbě... :( Uf! Z radosti, že já vstoupit mohu, jsem natolik rozrušen, že místo toho, abych sáhl po peněžence a zaplatil za tohle privilegium pouhých 12 euro, podávám muži za přepážkou své oblečení a blok, do něhož jsem si cestou psal report z návštěvy Steve Buga  u nás. Tam pro změnu skoro nikdo nepřišel. Na ten káravý pohled dlouho nezapomenu, pořád ještě může lusknout prsty a já skončím venku na dlažbě. Hlupáky tu nepotřebují! :)

Tak ošklivé bedny tu mají a tak pěkně hrají...

To o kousek vedle ve výměnném obchodu za další euro a půl místo klasického papírového lístečku obdržím provázek s malou destičkou s číslem na krk. Prima, ten se nikam nezatoulá... Je tu spousta nevyužitých prostor včetně opuštěného baru, po kovových schodech však míří všichni za tím silným duněním o patro výše. Takže za nimi! Kamarádčinu radu: “Do Berghainu bez špuntů do uší nelez!“ zatím ignoruji, chci to právě na ty vlastní uši slyšet. Doufejme, že ne naposled. Nakonec... Není to tak zlé! Čtyři ošklivé repráky Funktion One po stranách poměrně malého parketu, další zpředu a šestý zezadu, stejnou značku tu ctí i o poznání menší odposlechy DJe. Kvalita na první poslech - hloubky, které uchu lahodí, jsou nezkreslené a skáče vám z nich i ohryzek v krku, výšky tříštivé, ale přesně takové, jak to autor skladby nejspíš zamýšlel... A vy? Neutíkáte a neschováváte se před ním. Zaberete si volné místo a necháte sebou svobodně pohazovat. Existuje snad lepší manipulace s vašimi končetinami? Zatímco doma byste zřejmě jen tak zlehka přešlapovali, tady už jste skoro králi parketu. Tohle by měl podle line-upu být Levon Vincent, některé mixy jsou překvapivě poměrně neohrabané a na poslední chvíli - jde se na drink, za tu hodinu venku přeci jen člověk vyprahne...

Příliš velké a příliš těžké láhve k přešlapování na parketu...

Pokud máte z plastových kelímků u nás kopřivku, buďte v klidu – tady dostáváte vše ve skleněných lahvích a chudáci DJs, kteří hrají špatně. :) Má to však i druhou stranu mince – držím teď obrovskou a pěkně těžkou butilku, do níž se vejde snad litr tekutiny a docela mi na parketu překáží. Začínají totiž strkanice o volný prostor a někteří návštěvníci jsou už slušně pod parou. Signálka pro vybité baterky zoufale bliká a tak dávám na další doporučení a místo klasického křídelnatého nápoje s vodkou, volím Club-Mate. S vodkou. Chvíli se s mocnou dámou od rány v tom dunění dohadujeme, jak to vlastně chci, nakonec od oka ulévá několik dílků z další obrovské láhve a obsah dolévá takovým množstvím vodky, která se do ní vejde. Chuťově zatím trošku rozpačitý drink za šest padesát, ale funguje skvěle. Už zase se cítím jako král mejdanu, už zase se mi ruce i nohy takto promazané zvedají, aniž bych si to vlastně přál... Nevím přesně, jak můj idol vypadá, fotky byly vždycky až příliš umělecké, ale tohle musí být on. Zatímco Levon Vincent ještě stále dráždí přehrávače a prostor se dále plní, on v pravé části stolku otevírá kouzelné jablko. Tohle bohužel nebudou Beat Pharmacy live včetně některého z možných MCs a Shigeru Tanabu na kytaru, pro ně by tu vůbec nebylo místo a pódium kde postavit. Tohle je prostě “jen“ Brendon Moeller live. Z jedné placaté krabičky...

A už zase řvou jako na lesy!

Poslední Levonova skladba právě doznívá do konce a tak ho odměníme potleskem za snahu. A on, ten produktivní pán z New Yorku, s táhlou modulovanou plochou deset minut před svým vyhrazeným časem začíná vyprávět. Buch! Jeho typický hutný beat zde počíná diktovat a na tomhle zvuku je to jako přesně mířená rána na váš solar plexus. Tak přesně tohle jsem si tolik přál... 100 x si ho můžete pustit do sluchátek, 100 x si ho můžete pustit na bedny od věže, ale vždycky tam budou rezervy, teď konečně uslyšíme, jak to vlastně tenkrát myslel... A na jeho beaty přemýšlí i ti před ním. 16 taktů uběhlo, přibyla hajtka, která je následována silným pokřikem, po dalších dvaatřiceti se začnou přesýpat zprava doleva nové výrazné efekty a zase se vzrušeně ječí blahem. Když tenhle zvuk tolik provokuje, držte pak své emoce na uzdě. :) Jako za starých časů... Ale co nám to tu vlastně hraje? Návštěvník, který přišel spolu s autorem prolistovat katalog s jeho posledními tracky či remixy pro jiné, které on vydává s frekvencí 1-2 týdně, musí být překvapen... Tohle vypadá spíše na materiál, který má k dispozici zatím pouze on a na vydání se teprve čeká, přesto tu stihnu dešifrovat i takové pecky, jako Ignition či na něho poměrně rozpustilou Phazed & Confused z jeho vlastní značky Steadfast.

Baví to ještě Rolanda vůbec?!

Moc bych si přál mu někdy nakouknout pod kapotu. Co přesně se mu asi honí hlavou při tvorbě těchto geniálních a do posledního detailu propracovaných kousků, které si žijí svým vlastním životem, ale radost přitom rozdávají nám všem okolo? Teď jen skromně stojí vpravo, pot z čela si pravidelně utírá do rukávu černého trička a spojuje svůj materiál do jedné nekonečné skladby, občas koření pro zpestření přímo v notebooku efektem Filter a sem tam se hýbne do rytmu. Žádný velký bavič a přesto nám jeho přítomnost a ten vyšperkovaný zvuk ke štěstí stačí. Proč jen ten čas tak šíleně letí?! Víc než deset dvanáct skladeb do své hodinky bohužel nevměstná. To neumí... Když se řekne Rolando, jedním dechem se dodává Jaguar. Tu máme autora – menší holohlavý chlapík, který za CD přehrávači působí tak strašně otráveně. Znáte snad horší práci, než tři hodiny v Berlíně v nějakém klubu, o kterém se nějak moc mluví, pouštět po ránu narvanému parketu písničky, které vás před časem alespoň trochu zaujaly?! Správný kontrast: ten jeho utrápený výraz vs. neskrývané nadšení na parketu. :) Těžké kovadliny z evropských oceláren, ale především ty s puncem Detroitu teď udávají o poznání rychlejší vodítko pro zvedání nohou, nechybí ani pověstné smyčce, ba ani kolejnicové úhozy. “Vítejte v Detroitu, za tři hodiny naše exkurze končí!“

Panorama Bar? Příliš fandů house music pohromadě...

Panorama Bar je mezi fandy elektronické muziky stejně populární jako Berghain, ale ať dělám, co dělám, stále si nemohu tam nahoře najít volné místečko na parketu. Pořád nahuštěno, pořád mají ruce nad hlavou, stále se ta hmota převaluje a zatímco dole teď duní techno, tady se ten usyčený činel takřka nezastaví – jednou říká zcela zřetelně “S,“ podruhé bez zakoktání “Č“. Všichni milovníci house music jsou tady spokojeni a v průběhu dlouhé noci se tu prostřídají pouze čtyři vyvolení – zástupci místní značky Upon.You, tedy Mathias Mesteno, Onno a Marcus Meinhardt plus André Galluzzi za Ostgut Ton. Venku už pomalu svítá a vlastně jen tady i bez hodinek na ruce získáte pojem o čase a to díky jemně naklopeným roletám v oknech, které sem nějaké to denní světlo propouští. Áftroška, jak má být, jenže tohle je stále jen klasická párty, která začala o něco později a která hned tak nekončí, nýbrž volně přechází v nedělní muzicírování na zahrádce. Se světlem, ať tím denním či tím elektrickým se tu poměrně šetří, neustále se pohybujete v úzkých temných klikatých chodbičkách. Těchto komfortních uzamykatelných toalet jste si předtím nevšimli, tady se nějaký zamilovaný pár nasoukal do jakési (samozřejmě černé) kostky a oddává se sexuálním radovánkám, tady je další bar a copak asi skrývá to schodiště v rohu?

Jednu oříškovou, jednu vanilkovou bitte a zase zpátky do Prahy!

Kavárnu a cukrárnu! :) Je libo uprostřed rozjeté párty dortík? A nebo snad kopeček zmrzliny z osmi už na pohled lákavých druhů? Díky, já si dám! A ještě jeden... Dole mezitím znavená parta odpočívá po divokém tanečním reji na Rolandův diktát na obrovské houpačce, z tohoto místa čiší svoboda a obrovská pohoda, což se s tou šílenou selekcí u vchodu samozřejmě nedá srovnat. Také tu nikomu nemusíte pózovat do aparátu. Něco ve smyslu: “Bavte se podle svého, užívejte si spolu s námi tu báječnou muziku, kterou máme také tolik rádi, užívejte si ji nahlas a až budete mít dost, venku čeká šňůra nejmíň padesáti taxíků, které vás rády dovezou až tam, kam vy ve vašich peněženkách dosáhnete...“ Je půl osmé ráno, párty v plném proudu, já beru nohy na ramena a mířím na nedaleké nádraží. Teď si svých pět hodin zde mohu minutu po minutě přehrát znovu a pevně věřím, že až v Praze odpoledne vystoupím, budu mít ještě stále spokojený úsměv na poněkud unavené tváři. Ano, dostal jsem se dovnitř! Prostě dítko štěstěny...