REPORT

 

Report z vystoupení Bonoba v Praze

Hned první den po víkendu na nás čekala další lahůdka. Myslím tím samozřejmě tu hudební, jakoupak jinou. Po Praze bylo už tak před dvěma týdny k vidění pár plakátů s nápisem „Bonobo Live!“. No konečně! Po dvou a půl letech jsme se zase dočkali. A opravdu na živo v pravém slova smyslu. Simon Green aka Bonobo totiž dorazil s ansámblem, který čítal sedm lidí. A jaké to bylo? Shrnuto podtrženo: úžasné!

 
Tak kdy už nás pustí dovnitř? Máme žízeň!
Je půl osmé a my už přešlapujeme přede dveřmi Lucerny. Lidí je tam bezmála dvacet, ale jejich počet se minutu po minutě zvyšuje a s tím také stoupá teplota vzduchu. Ještě nás ani nepustili dovnitř a mně už na čele raší kapka potu, která se chystá k devastaci mého make-upu! No dobře, přeháním. Jenže už je osm pryč a situace se mění snad jen v tom, že pasáž Lucerny se stává už definitivně neprůchozí. Ale pozor: dveře do světa s názvem Lucerna music bar se už otevírají, tak se cpěte!



Čekání na Bonoba.
Tak jo. Frontu máme za sebou, tak honem rychle pro pivčo a zabrat dobrý místo na parketě. A k tomu nám hraje Sugar Rhyme. Z Bonobova debutového alba „Animal Magic“, které vyšlo na Ninja Tune už téměř před deseti lety (to je k neuvěření, co?), nám ji tady hraje dj, jehož jméno bylo utajeno. A pokračuje v rytmu, na který jsme přišli naladění. Pohybuje se na hraně downtempa a hip hopu, a dokonce zazní i nějaká ta česká skladba! Čas letí a sem tam se zvedá vlna pískotu, která dává najevo, že to čekání už je vážně hodně dlouhé. Vždyť velká ručička mých swatchek už ukazuje na šestku. To už je půl desáté?! Ale konečně už zvuk utichl, světla zhasla a nastal ten kýžený okamžik …

Jmenovala se Ketto.
Pódium před námi je zahalené do černé a my slyšíme první tóny. Přidávají se modrá světýlka a jásot lidí. Až pak se začne rozbíhat první věc, a rovnou z nové desky. Kiara. Bicí, klarinet, klávesy a Bonobo za nějakou elektronickou mašinkou. Rozjezd to byl rozhodně příjemný a následující skladba mě namlsala na dlouhou dobu. Stačilo pět sekund a já věděla, která to je. A nikdo se neozýval. Ale já se klidně ozvu sama, že jo! Tu mám prostě ráda! Výrazný rytmus i melodie, a k tomu ještě takový sentimentální vokál. Jmenovala se Ketto. Pak nastala chvíle na to, aby si mistr dýchacích nástrojů vyměnil klarinet za příčnou flétnou, a jejími tóny doplnil skladbu All In Forms. A pak si vzal k ústům zase trumpetu. Ale to už na pódiu přibyl i kytarista a hlavně Andreya Triana. Oblečená do černého kompletu a vysokých fialových lodiček nás pomalu ale jistě odzbrojovala svým sametovým hlasem. Ještě s pomocí novějších skladeb Stay The Same a The Keeper. A z pomyslného šuplíku ale vytáhla i starší věc. Populární Days To Come. Mezitím si dokonce vystřihla jedno sólové intermezzo, které stálo za velký potlesk.

A taky Black Sands.
A zase pár skladeb bez zpěvu. Kong. Recurring. We Could Forever. Ale neměly o nic menší aplaus. Nastávala poněkud svižnější část večera. Aspoň tak jsem vnímala skladby Eyesdown, Nightlite a Transmission94. A pak už prý měl být konec. Bubeník a trumpetista si užili svých pár minut slávy, když přidali další skvělé intermezzo, ale pak se všichni celkem rychle uklidili z pódia a mysleli si, že je necháme jen tak odejít. Tak to ani náhodou. Publikum dokázalo pomocí svých dlaní a hlasivek vytvořit slušný hluk, a tak jsme se dočkali přídavku v podobě Black Sands, El Toro a Between The Lines. Všechny byly krásné, ale ta první prostě nej. Ale na to se mě nikdo neptá, já vím. A jak to teda bylo dál?

Zakřičte si taky, jo?!
Pak zase všichni odešli, ale my jsme se nedali. Nejméně po tři minuty jsme tleskali a pískali a sem tam si ještě někdo zakřičel. Bonobo se spolu se svými společníky zase vrátil na scénu a myslím, že všichni do jednoho byli dojatí. A my také. Z následující If You Stayed Over. Hudebníci si vystřídali pozice za nástroji, a tak se například samotný Bonobo usadil blíž k nám, a to za klávesami. Bylo to prostě krásné.

Všechna chvála již byla vyřčena. Zvuk sice nepatřil mezi ty nejdokonalejší, ale i tak budu na tento koncert vzpomínat hodně dlouho. Stejně tak jako se mi bude ve sluchátkách přehrávat i album Black Sands, se kterým Bonobo vyrazil na evropské turné. Soudě podle aplausu, byla jeho pražská tečka tou nejlepší, jakou si mohl přát.
 
 
 
 

FOTOREPORTY

 
 
 

ČLÁNKY AUTORA

 
 
 
 
 
 
 
 

Partnerské linky: festivaly 2016