REPORT
Report ze Stimul festivalu od Katky
Přišlo jaro a s ním také nespočet výborných akcí. Člověk potom musí pořádně vybírat, na co jít a na co ne. Květnový díl Stimul festivalu byl ale povinností. Ptáte se proč? Prošvihla jsem spoustu jeho dílů, a kdybych si měla rvát vlasy za každý, který jsem prošvihla a opravdu mě to mrzí, moc by mi jich na hlavě nezbylo. Stimul fest totiž zaručuje, že vždycky doveze nejvýznamnější osobnosti alternativní a experimentální scény současnosti, a tím pádem velký zážitek. Ani v pátek 15.5. tomu nebylo jinak. Za supportu rakouských Radian do Prahy vůbec poprvé dorazil král experimentu a breakcoru Venetian Snares.
Kolem osmé bylo ještě foyer celkem prázdné. Ale následujících třicet minut stačilo na to, aby se prostor Divadla Archa zaplnil, každý prohodil pár slov se známými, zakoupil pití v plastovém obalu, típl cigaretu a vyrazil do sálu, kde už na nás čekali Radian. Partička ve složení Stefan Németh za syntetizérem nebo s kytarou, Martin Brandlmayr za bubny a počítačem a do trojice všeho dobrého John Norman s basovou kytarou, kteří jsou označováni za interprety stylu experimental/ post-rock/ glitch. Tak na takovou kombinaci jsem byla opravdu zvědavá. Začali hlasitým úderem. Přišel další. A další. Pak táhlý vysoký tón a pár dalších experimentálních zvuků. Nahfeld. První věc z jejich alba Rec.Extern. Rozhodně skvělý úvod, který zaujal, a tak nezbývalo než se soustředit na zvuky, jež k nám doléhaly. To, že praskání a šumění v hudbě má něco do sebe, už je dost profláklá věc, jenže tahle partička zase přinesla něco z jiného soudku. Nezapomenout zavřít oči. Až potom do sebe můžeme nechat vpíjet jednotlivé tóny a rytmy. Git Cut Noise. Poněkud tichý začátek záhy vystřídal velice hlasitý a řezavý zvuk kytary, který dokázal zasáhnout. Hutná atmosféra pomalých tónů podpořená černou barvou, která nás obklopovala z pódia i podlahy, mohla v některých z nás ale vyvolat tíživé myšlenky. Těm pak nezbývalo než čekat do druhé části večera..
My se pekla nebojíme, nebo jo?
Sympaťáci Radian nám dopřáli přídavek a pak odkráčeli. Oproti očekávání, která předpokládala, že si většina návštěvníků bude chtít zabrat to nejlepší místo pod pódiem, se naprostá většina z nich vytratila. Ale nic se neděje. Aaron Funk si přichází jen nachystat nádobíčko, tedy mininotebook a pár cédéček. Jenže i když se za pult postaví natrvalo, plný sál rozhodně není. Stačí pár skřípavých zvuků od tohoto mistra experimentu a následuje návrat ztracenců. Hajnal, tak ta snad nepotřebuje komentář. Úžasný instrumentální úvod a pak zase šílený rachot. Jo, tak ji známe. A pak hned další. Kétsarkü Mozgalom. Skvostná melodie smyčců doplněná slovy: „I used to understand happy I know that I used to be happy I was really happy …“
Tak kolik?
Tak to byl pořád ještě mírný úvod. Aaron neustále přidával na tempu a hodnotu, na kterou se BPM vyšplhalo, si opravdu netroufám odhadovat. Pánové a dámy, asi se se mnou nebudete hádat, když řeknu, že rychlost v poslední půlhodině neměla daleko od tekku, že? A koho to nebavilo? Minimálně prvních pár řad se do rytmu hýbalo, některé to dokonce vyburcovalo k pogování a skákání z pódia. Radost pohledět na ty rozjařené obličeje, které se v tom vyžívaly. Možná do chvíle než začnou vrážet do vás. Ale bereme to sportovně a nenecháme se rušit. Aaron poprvé od svého vstupu na pódium zvedá hlavu od pultu a vrhá zamračené pohledy na některé z davu. Byla to póza nebo vtip? Než jsem to stačila z jeho obličeje vyčíst, už ohýbá ke svému bagu, aby rozepl kapsu, do níž jedním šmahem vkládá svůj noťas, zvedá ruku na pozdrav a odchází. Nechává za sebou hrát ještě jednu smyčku a my čekáme, jestli se třeba ještě nevrátí... ani náhodou. Byl to opravdu nekompromisní odchod.
Tento díl Stimul festivalu přivezl dost specifický druh hudby, který ne všem přijde na chuť. Čekat se tedy dají názory pozitivní i negativní. Jistý je ale fakt, že nikoho z jeho návštěvníků chladným nenechal. Myslíte, že vás rozohní i jeho pokračování, které se bude konat tamtéž, už 20. května s Wolf Eyes?
katka