REPORT
Report z festivalu Nová Alternativa od Myclicka
Těžko říci, co má dneska ve světě hudby větší magnetické schopnosti... Je to slůvko nový ve všech jeho třech rodech a nebo alternativa? A co teprve, když se k sobě ty dva magnety spojí? Pak vás to takhle v pátek večer mocnou silou přitáhne do klubu Exit Chmelnice, k němuž se vám tak akorát vážou vzpomínky. Pod názvem Nová Alternativa se tu konal historicky první ročník tohoto festivalu a v černočerném klubu s báječným zvukem se tu před dvěmi stovkami černokněžníků a černokněžek představili černý Bain Wolfkind, černý Deutsch Nepal a překvapivě bílí Der Blutharsch. Muzika temná, těžká, zádumčivá a přesto se tu mračil jen málokdo... A jak to bylo od začátku do konce?
Jak ono to tenkrát bylo?
Jednoduše jsem tápal, když jsem si to štrádoval pár minut po osmé od křižovatky Ohrada. Na čem jsem tam vlastně tenkrát asi byl? A nacházel se ten klub po pravé nebo po levé straně? Občas ta dobrá paměť člověka zradí, naštěstí se název Chmelnice začal objevovat čím dál častěji, tramvajovou zastávkou počínaje, přes nějakou hlaholící čtyřku s dveřmi dokořán - teď už se jen zastavit a pořádně se rozhlédnout... Také Jeníček by tamhle uviděl světélko! Takže vlevo v bok a pak pořád nahoru za nosem až do prvního patra, kde zrovna mladý výběrčí kromě nepříjemného průvanu bojoval i s akutním nedostatkem padesátikorun... Kdo by si jen pomyslel, že cena 350 Kč dokáže v době už tolikrát zmíněné krize platícího i vybírajícího tolik zaskočit. Batoh vám o kousek vedle šatnář ocení na dvacetikorunu a teprve pak můžete porovnávat, jak to asi vypadalo tenkrát a jak to tu vypadá dnes. Po pravé ruce toalety, po té levé kousek za nimi stánek s merchandisingem a už samy graficky parádně vyvedené obaly CDček to zboží prodávaly. Navíc ta zapálenost pro tenhle styl, který má k tomu hlavnímu proudu opravdu hodně daleko, tu byla cítit na každém kroku.
Parkety! Kdy jste se po nich procházeli naposledy?
Jako by tu byl jeden velký workshop. Ještě donedávna neznámí lidé si teď s očima navrch hlavy sdělují, jak sehnali jedno raritní album, jak báječný koncert si letos v létě užili za humny – tady to muzikou prostě žije, tady se sešli skuteční fandové a ta černá je tu nepsanou uniformou... Pánové se oblékli do triček spřízněných kapel, dámy o maličko povyrostly s vysokými botami na několikacentimetrových podpatcích, občas se tu zaleskne růžová latexová sukýnka, ale tma by se tu dala krájet. Všechna ta UVčka podél sálu teď marně hledají nějakou světlou potravu... Když nic jiného, úspěšně teď rozsvěcí ty strašidelné fantasy výjevy na zdech. Tamhle s drakem bojuje jakási vnadná Xena, tam v rohu se krčí malý, ale už pohledu pěkně zlý skřet, umělý pavouk jen vše shora pozoruje a číhá na kořist - inu pěkné doupátko tu na Žižkově mají. :) Při každém tom šlápnutí si uvědomíte, že už je to hodně dávno, co jste se po nějakém sále pohybovali po opravdických parketách, které kdysi daly prostoru pro tancování jméno... Máte žízeň? V tom případě přejděte celý ten sál s množstvím pohodlných lavic na sezení, u baru vás velmi rychlá obsluha ráda obslouží!
Já to věděl – Elvis ještě žije!
Ceny spíše mírné, takže zbývá místo i na dýško, finskou vodku plus energy drink od čtyř nepříliš rozšířených značek tu pořídíte za sympatickou stovku. Jenže ten si v této společnosti pomalu bojíte objednat, abyste na sebe neopatrně neprozradili, že tady jste spíše na výzvědech a s touhou po odreagování... Tady se vážený pije hlavně pivo a rozhodně ne vážené! Až do tři čtvrtě na devět se éterem nesla pouze podkresová muzika puštěná od zvukaře na vyvýšeném dřevěném balkónu a čekalo se na poslední opozdilce. Náhle hudba utichla, ale po prvním vzácném hostu ani památky - dneska to bude tedy napínavé. Teprve pár minut před devátou se do středu pódia postavil. Elvis! Všichni ti, kteří vám kdy tvrdili, že je mrtvý, tak vás tahali za nos – nevěřte médiím... Je to pořád on z masa a kostí, s černými brýlemi i obrovskými kotletami, jen teď trochu napadá na jednu nohu a zbytek svého rušného života si užívá u protinožců! A stále žije značně nezdravě. Cigáro a flašku piva nedal Bain Wolfkind téměř z ruky, jenže on musí mít tenhle doping snad předepsaný od lékaře. Jak jinak by jeho hlas získal takové hloubky, jak jinak by mohl být od přírody takhle ponurým? Té spousty techniky za sebou se ani nedotkl a na pomoc mu už nikdo další nepřispěchal. To zvukař tam naproti dostal předtočený záznam instrumentálek a zároveň bojový úkol, aby mu mikrofon sem tam umně naechoval. I tomuhle už se dneska tak odborně říká semi-live, bohužel.
Bain Wolfkind: “Proč bych si měl na něco hrát? Jsem stejný jako vy...“
Už při třetí skladbě si po vzoru krále popu zkontroloval své přirození a když si nebyl stoprocentně jistý, raději svou pravačku zastrčil do kalhot celou. Možná až příliš podobné si jednotlivé skladby s nachlup stejnou stopáží byly, přesto velká škoda, že se svou tvorbou mistr nezačal o něco dříve... Všechny ty ležérní kusy, v nichž se zavřenýma očima jakoby promlouval Nick Cave a ta kytara s dlouhatánskou ozvěnou, co voněla dálkami, by jistě zachutnaly i Tarantinovi. Do kultovních soundtracků k Jackie Brown či Pulp Fiction byla tahle hudba jako stvořená, jen si člověk musel zvyknout na to, že tohle publikum na rytmus zásadně nereaguje... Přesto se po každé odehrané, vlastně spíše odzpívané či odmluvené skladbě, dočkal Bain vřelého potlesku a vzrušených výkřiků. Mohl být spokojen – líbil se a na rozdíl od všech těch primadon nezmizel po rozloučení krátce po půl desáté kdesi v zákulisí, ale s těmi, kteří si na něho dnes udělali čas, se dal (teď už bez mikrofonu) ochotně do řeči. Tomu se říká profi přístup k fanouškům! Sál se opět ponořil do hrobového ticha, které teď rušilo jen cinkání použitého skla, jež teď obsluha sbírala na tác. Ano, skla – zatímco i v načančaném SaSaZu vám váš oblíbený nápoj přelijí do kelímku, tady se ten skomírající sklářský průmysl ještě stále podporuje!
“Dámy a pánové – německý Nepál ze Švédska!“
Na malé plátno se teď rozsvítil nad bublající projekci statický obrázek vlkodlaka s otevřenou tlamou, nad nímž v prstenci přelétávají letadla. Ovšem ani jednočlenný projekt Deutsch Nepal, který překvapivě nepochází ani z Německa, ani z Nepálu, ale našli byste ho v jedné ze švédských hudebních laboratoří, se startem svého živáku nikterak nepospíchal... Byl skromný a ke své live show potřeboval vlastně jen jeden malý, ale vysoký stoleček v levé části pódia. A nějakou tu elektřtinu samozřejmě! To na něm krátce po desáté předváděl jakýsi DJ set z minidisců z podélné krabičky. Často kroutil hlavou, často hýbal s přívodními kabely, nečekaných hudebních zvratů se pokaždé lekl - herecké nadání mu rozhodně nechybělo a tu roztěkanost by mu snad i Woody Allen mohl závidět. :) Zhruba po čtvrt hodince přistoupil náhle k mikrofonu uprostřed pódia a do předpřipravených skladeb vkomponoval ještě svůj hrdelní hlas. Prima, tak tohle už znělo jako temnější Banco De Gaia, teprve teď už je ten Nepál celkem k pochopení! Téměř až warpovské experimenty nádherně rozsvítil skladbou Heartbomb, kterou tu nepustil v té novější a rozvernější verzi, nýbrž v originále z roku 2006, nechyběla ani UR Blackhouse s tím vojenským vířivým bubnem a pokud vás díky báječnému aparátu Bain Wolfkind bez optání tahal za nohavice, teď tu zvuk ještě více rozkvetl. Snad jen těch výšek mohlo být o něco méně...
Der Blutharsch: “Kdepak, o černé nebyla ve smlouvě řeč!“
V závěrečných minutách švédský host svou temnou hru ještě příjemně ozvláštnil téměř až filmovou muzikou s opravdickým orchestrem a k dobru přidal i patřičné grimasy na každý rozvášněný smyčec či bouřlivé udeření do piána. Skoro to vypadalo, že jsme ho potleskem dojali a že takové přijetí vůbec nečekal a nebo bylo i tohle součástí jeho herectví? :) I on se líbil a moc! A stejně jako australský Elvis si ani on vystoupení svých nástupců nenechal ujít a vmísil se mezi nás. Také na Der Blutharsch jsme si však museli počkat, až sami uznají za vhodné, že ten správný čas právě nadešel... Překvapili už svým příchodem na pódium. Před nimi černočerná armáda, oni v bílých vyžehlených košilkách. Sám kápo Albin Julius ke stařičkým hammondkám XK-3c, jeho dvorní vokalistka Marthynna hned vedle něho k maličkému Korgu a dále kytarista, basák a bubeník – konečně poctivá muzika se vším všudy. Jediná žena na pódiu nejdříve všechny svolala k obřadu pravidelnými údery na velký ze stropu visící zvonec, následně zapálili tlusté svíce a teprve pak to všechno mohlo vypuknout. Už od prvních okamžiků však Albin působil poněkud nervózním dojmem a ihned po první odehrané skladbě požádal o větší příliv muziky do odposlechů...
Přijdou na temnou a drsnou muziku a odejdou s růží...
Nakonec ani ten silný akcent tu příliš netahal za uši, hlavní slovo tu měla přeci jen muzika a oba kytaristé se teď činili natolik, že se ta tvrdší slůvka s dikcí od dvou zpívajících klávesáků poněkud ztrácela pod řádnou náloží zpětných vazeb. Na nosnou melodii výrazné skladby Everything Is Alright a In The Hands Of Master snadno mezi přihlížejícími vzbuzovaly emoce a teď už se nejen hýbali, ale dokonce kynuli se zvednutýma rukama do rytmu. Zdálo se, že pan kapelník, přestože toho na své kamenné tváři nedal příliš znát, je s výsledkem spokojen. Náhle zmizel v zákulisí a vrátil se s pugetem, jak jinak než bílých, růží... Obešel první řady, dámy v nich obdaroval a zbytek i se všemi těmi ostrými trny mrsknul ještě dozadu a přihodil také své černé brýle. Snad se to obešlo bez zranění. :) Ne, ještě ne – pět minut před dvanáctou se s pětkou z Rakous nadšené publikum ještě rozhodně nechtělo loučit a tak si vyprosilo přídavek. Teprve pak se ti unavenější začali se spokojeným výrazem ve svém tmavém ošacení vytrácet do stejně potemnělých ulic... Moc příjemná alternativa proti tomu, co zažívám každý pátek a sobotu, to byla a pokud se na stejném místě dočkáme pokračování, pak si ho tentokrát rozhodně nenechte ujít. Vážně to za to stojí!
Kompletní fotoreport naleznete zde.
foto: Jan Kruml studio@fotokruml.cz