Report z Balaton Sound od Lenky - část první

Den první (Underworld, Carl Cox)

Zážitků z výletu na Balaton Sound je tolik, že nebudu zdržovat a začnu rovnou festivalovým vstupem. Jako každý návštěvník jsem musela projít uvítací procedurou. U první zastávky jsem odevzdala lístek, který si Maďarka pečlivě uschovala a na oplátku mi dala textilní pásku, kterou jsem si sama zapnula. U druhé zastávky mě další slečna kontrolovala, jestli páska na ruce drží. Kdo si ji nasadil špatně, byl okamžitě vyslán zpět ke stanovišti č.1 pro pásku novou. Další zastávka byla u securitas, kteří kontrolovali batohy. Ve skutečnosti se mě jen zeptali „Akcohol? Drugs?“ a decentně nahlédli do batůžku, aby se neřeklo. Kdo byl „přistižen při činu“, tedy pokoušel se vnášet do areálu sklo, alkohol, deštník se špičkou nebo dokonce kladívko, mohl si odložit věci do úschovny (výjimkou byly pochopitelně drogy či zbraně, ty se rovnou zabavovaly;). Mile mě potěšilo, že se do areálu mohlo vnést nealko pití.



Jelikož jsme přišli do areálu celkem pozdě, naše kroky směřovaly rovnou k hlavní, Heineken Main Stage, kde ve čtvrtek večer vystupovali britští Underworld - tedy jedna z nejzásadnějších formací taneční hudby devadesátých let. Jelikož jsem koncert Underworld zažila už v pondělí 6. 7. 2009 na našem festivalu Rock for People, přirozeně jsem se neubránila srovnání. Bude koncert stejně tak dobrý nebo ještě lepší? Zde se ukázalo, jak je důležitá atmosféra, lidi v davu a zvuk sound systemu. Zatím co na RfP byli „multikulturní rockeři“ zvědaví, co jim elektronická kapela předvede a tudíž se na hudbu soustředili, tančili, komunikovali s kapelou a vytvořili tak super euforickou atmosféru, zde na Balaton Soundu lidé při koncertu migrovali, při tom neohleduplně vráželi do ostatních, fotili se a hlasitě se mezi sebou bavili, jak neposední žáčci při hodině. Zvuk oproti RfP také zaostával. Navíc téměř všichni v davu kouřili, což je pro mě jako nekuřáka šílené mučení. Všechny tyto rušivé elementy mi kazily požitek z koncertu. Co se týče hudby, tak kromě známých hitů alba „Second Toughest in the Infants“ z roku 1996 (King Of Snake, Rowla, Push Upstairs), došlo i na skladby z novějších alb (např. „Oblivion with Bells“, 2007) a dokonce zazněl pro mě neznámý track ve stylu d´n b´. K vrcholům vystoupení patřil notoricky známy megahit Born Slippy, který prostě funguje pokaždé, když ho slyším. V průběhu songu se z podia vyvalilo mezi lidi větší množství obřích nafukovacích balónů, které vyvolaly euforii a touhu dotknout se jich. Pro mě to nebylo zas až takové překvapení, jako pro ostatní, protože totéž se odehrávalo na RfP.

Další vychytávkou byly obří víceúčelové dekorace umístěné na pódiu za členy Underworld. Jednalo se o jakési veliké nafouknuté tyčinky (u každého z nás vyvolaly nejrůznější asociace), které nejdříve stály pěkně v pozoru jedna vedle druhé a tvořily tak podklad pro projekci. Během koncertu popadaly různými směry na podium, což ve spojení a pestrobarevným nasvícením působilo velice efektně. Po celý koncert nás nabíjel energií vokalista Karl Hyde, který v efektním blyštivém oblečku pobíhal po pódiu, zpíval a ještě se u toho stačil natáčet. Video běželo rovnou na plátně. Závěr koncertu byl opravdu famózní – gradující divoká skladba Moaner za doprovodu zběsilých stroboskopů. Pro mě osobně byl největším emocionálním zážitkem koncertu a možná i celého festivalového léta živý přednes hitu „Two Months Off“ z alba „A Hundred Days Off (2002).

Musím uznat, že koncertní vystoupení Underworld v této podobě je opravdu pecka! Staré, ale nadčasové hity jsem si užívala, jako kdybych je slyšela poprvé. Tato legenda elektronické a taneční scény mě utvrdila v tom, že rozhodně nepatří do starého železa.



Koncertem Underworld skončil čtvrteční program na Heineken stage a my jsme mohli vyrazit na noční poznávačku areálu, kde bylo neuvěřitelných 38 stages a různých atrakcí (Bungee Jumping apod.). Po chvíli se ukázalo, že kvantita byla na úkor kvality. Některé stages, které obsadili DJ´s, kapely a projekty, byly dle mého názoru zbytečné. Navíc byly tak blízko u sebe, že se zvuk dost tloukl (to by si naši remcalové na fórech smlsli;). Na druhou stranu je fakt, že u každé stage se vytvořil určitý dav pařmenů. Pro představu uvádím jména některých stages: Burn to be wild, Rádió 1, Intersport Strandröplabda Pálya, Unicum Bootleg Bar, Winterfresh-PartyPhoto.hu Yacht a další podobné názvy, takže jsme uvítali nápad organizátorů jednotlivá podia viditelně očíslovat. Nepříjemným zjištěním byla reklama v nejrůznější podobě, kterou do nás hustili na každém kroku (projekce, plachty, stánky, různé reklamní předměty). Byla to daň za tak hvězdný line-up. Naopak jsme ocenili nejrůznější vychytávky, co se týče chodu a organizace festivalu (cesty složené z jednotlivých plastových dílů tvořících mozaiku, orientační rozcestníky, podlahy ze dřeva nebo z mozaiky, rychlá obsluha u baru, hodně míst k sezení, splachovací toalety, již zmíněná úschovna věcí, zajištěná festivalová doprava, která opravdu fungovala, průběžný úklid areálu a mnoho dalších). Co se týče návštěvníků festivalu, tak každý den se jejich složení měnilo. Ve čtvrtek se to v areálu hemžilo převážně mladičkými „barbínami a šampóny“. Naštěstí se během noci tak společensky unavili, že další dny jich už nebyla v areálu taková koncentrace. Další dny, například na koncertě Kraftwerk nebo Mobyho jsem zaznamenala starší fanoušky kolem 40 let.

Po čtvrteční obchůzce areálu jsme zakotvili ve velkokapacitním stanu Samsung Mobile Aréna a poté na open-air T-Mobile Terasz. V Aréně zrovna dohrávala „naše“ Lucca a po ní nastupoval „světový“ Carl Cox. Na první pohled mě upoutala projekce. Dvě velká plátna a okolo nich blikaly barevné žárovky, takže to vytvářelo zajímavé efekty. U stropu byla osamoceně zavěšená nějaká dekorace, která nestála za pozornost. Díky poctivé světelné show bylo ve stanu dost světla. Stan byl hodně zaplněný a téměř uzavřený (kromě jednoho vchodu a několika východů), takže zde byl šílený vzduch. Set Luccy mě neurazil, ani nenadchl, ale lidé kolem mě se bavili. Všimla jsem si, že Maďaři tleskají s rukama nad hlavou nejen na koncertech, ale i při setech elektronické hudby. S blížícím se nástupem Carla Coxe se do stanu snažilo nacpat co nejvíce lidí. Ano a už to bylo tady, božský, usměvavý a charismatický Carl stál za gramcema, chopil se mikrofonu a loučil se s Luccou „Make some noise for Lucca“. Desky, které začal míchat, byly nadupanější, ale nic pro mě. Po chvíli jsme opustili stan, protože se zde díky horku a cigaretovému kouři nedalo existovat a vyrazili na čerstvý vzduch na T-Mobile Terasz. Ve čtvrtek v noci zde hrála například pro nás neznámá, ale zajímavá Heidi a poté DJ T.

Jelikož jsme byli hodně unaveni z cestování z Čech do Maďarska, jeli jsme si radši pořádně odpočinout do naší chatky v kempu v Siofoku, abychom byli fit na páteční našlápnutý program. My jsme těch cca 15 km jezdili autem, ale existoval zde i festivalový autobus, který jezdil až do Siofoku na autobusové nádraží. V pohotovosti byla i taxi služba, pro kratší vzdálenosti jste si mohli zaplatit rikšu.


Samsung Mobile Arena

Den druhý - Kraftwerk, Sven Väth

V pátek jsme se probudili do ošklivého počasí. Ach jo! Venku burácel vítr a hladina Balatonu se proměnila v ráj pro surfaře. Chvílemi bylo stěží vidět na druhý břeh jezera. Naštěstí se počasí do večera umoudřilo a my jsme mohli zažít další festivalovou noc bez jediné kapky z mraků. Chtěli jsme do areálu dorazit dřív (festival jel v podstatě non stop), ale opět se nám to podařilo až na hlavní koncert. Tak jakou kapelu si dáme dnes, v pátek 10. 7.? Kraftwerk!!! Jeden z hlavních důvodů, proč jsem vyrazila na Balaton Sound. Tuto žijící legendu elektronické hudby (hrají už od roku 1970!) jsem poznala až na Summer of Love 2006, kde mě tito roboti s lidskou DNA ohromili. Od té doby jsem si jejich hudbu i videa projela tolikrát, že kdybyste mě vyzkoušeli, mám za jedna:) Během známé audio vizuální show mě v podstatě nic nepřekvapilo – čtyři pánové stáli bez hnutí (výjimkou bylo podupávání pravou nohou u Music Non Stop) za svými pultíky s laptopy, klávesami, vypínači, přepínači a dalšími nejrůznějšími čudlíky a tvořili svoji vizi hudby. Za nimi se na plátně rozjížděla konceptuální projekce, která do nejmenších detailů korespondovala s každým zvukem. Pomocí jednoduchých obrazů a geniální nadčasové hudby jsme mohli společně s Kraftwerk oslavovat technické výdobytky civilizace (Autobahn, Die Mensch-Machine, AeroDynamik, The Robots, Computerliebe a další). Kraftwerk připomněli i odvrácenou stránku naší civilizace – radioaktivitu, její nebezpečí a jaderné katastrofy lidstva (Radioaktivity). Během vystoupení zazněl i velký zpívaný hit The Model. V songu I Love Techno se Kraftwerk přiblížili dnešní generaci. Mezi moje nejoblíbenější hity patří Tour de France a Trans Europe Express, které mají nespočet verzí (od archaických po současně digitálně znějící). TEE naživo byla fakt pecka! Zvlášť industriální část, kdy zvuky přesně korespondovaly se záběry do sebe narážejících vagónů.

Když se poprvé zatáhla opona, byli jsme plni očekávání, jestli se Kraftwerk ještě vrátí. Než se převlékli do svých epesních svítících oblečků, poslali za sebe na pódium náhradu – umělé roboty, vypadající jako živí členové kapely. We Are The Robots! Bomba! Opona se opět zatáhla a za stolečky stáli Kraftwerk, tentokrát z masa a kostí. Rozloučili se s námi skladbami AeroDynamik a Music Non Stop. Stejně jako na SOL 06 v průběhu songu se postupně loučili a odcházeli do backstage.

Abych nelhala, tak jednu změnu koncert přece jenom měl. Pokud mě zrak neklamal, tak jeden „Kraftwerťák“ omládl, respektive za stolečkem stál nový člen, mladý muž. Koncertem Kraftwerk by pro mě klidně mohl páteční program skončit, ale čekala nás ještě noční šichta. Ostatní stages nabízely vskutku bohatý program - Philipp Straub, Sven Väth, „trenclař“ David Guetta a moho mnoho dalších, pro nás zatím neznámých jmen. My jsme vsadili na klasiku a během více než čtyř hodinového setu Svena Vätha jsme se protančili až k východu slunce nad Balatonem. Nádhera! Bavič Sven hrál zpočátku minimal a postupně přeladil na house, tech-house a techno. Celkově byl jeho set pestrý a zábavný. Skvěle komunikoval s publikem. Musím pochválit i super nápaditou projekci. Pan VJ byl zřejmě surrealista:) Jeho obrazotvornost neznala mezí. S přibývajícími hodinami došlo i na nemravné fotky, takže pánové si přišli na své;) Tak radši dobrou a těšte se na další pokračování festivalového deníčku z Balaton Soundu. Dozvíte se, jak hráli Orbital, Kyoto Jazz Massive, Zagar, Röyksopp, Moby a Nôze (moje největší překvapení celého festivalu).

Foto pomocí archaického foťáčku hp photosmart 735: Lenka