Report z párty Sexy Beats od Myclicka

Tak kolik se nás asi v sobotu nalodí?

Viděl jsem to černě a černočerná, ba přímo až zlověstná, byla také obloha nad mou hlavou, když jsem práskl dveřmi a vydal se na zastávku s úmyslem zastavit nějaký ten autobus. Byl prázdný a vymetený - stejně jako celá Praha. Tři volné dny jsou tu poměrně znát a po té nekonečné zimě je to zcela pochopitelné. Kdo se potloukal kluby naší matičky stověžaté před týdnem, zkusil si to na vlastní kůži, nikomu se teď do podzemí nechce. :( Jaká bude asi situace na vodě? Dvě minutky po jedenácté jsem konečně nechňapl po té už tolikrát osahané bílé klice, dveře byly totiž dokořán a před nimi a na zídce náplavky houf těch, kteří si teď užívají to toužebně očekávané počasí naplno. Vždyť ještě před chvilkou teploměr ukazoval velmi sympatických sedmnáct stupňů a překonali jsme ten den dokonce 228 let starý rekord! Prima, tak přesně tohle jsem jako nekuřák potřeboval... Vždyť si vzpomeňte, jak jste si v zimě na tom samém místě otestovali, jak se asi musí cítit ten hnědý filtr ve sněhobílé cigaretě. Nebude tu sice ještě průvan, ale každý hektolitr nového vzduchu pro nás i naše ošacení dobrý...

"Na okénko už neťukej, bundu si pověš hezky na háček!"

Pokud jsme u svršků, tak ty si odteď zase musíte rozvěsit po zdech této bárky, s tím teplým počasím se totiž ono malé okénko u baru, do něhož se po celé zimní období za úplatek vsunovaly bundy a kabáty, uzavřelo. Pravda, teď už by si tu pan šatnář příliš nevydělal... K mému údivu jsem se teď na vltavské hladině nesvlékal sám a kromě již sehrané barmanské dvojky Danka vs. Jindra tu v lenoškách odpočívalo deset lenochů, o bar se opíralo dalších šest, šest židlí také získalo své nové nájemníky a na parketu si už podupávali další čtyři. Solidní účast v tuhle hodinu, v datum, které tak snadno táhne ven mimo Prahu, a také tentokrát tu bylo slyšet i cizojazyčné štěbetání. Tím, který tu udával zřejmě už dobrou hodinku tón, byl DJ Clubvibe a po dvou skladbách jsem věděl zcela bezpečně, že tenhle set si užiju na 100%. Nic, co slyšíte dnes a denně, nic podbízivého, jen a jen příjemný deep house, jímž si tak bezstarostně proplujete, aniž byste se namočili a ještě si z toho odnesete strašně moc zážitků na druhý den. Netlačil na nás, nevnucoval nám ho, všechny frekvence byly vyrovnané vedle sebe jako rota vojáků, hlasitost taková, abyste si ještě chvilku mohli povídat a hlava se vám nekutálela po palubě... A ač jste se zarputile bránili, ty basy vám vaše chodidla od parketu samy odlepovaly.

Pár cenťáků nad vodou a přesto tolik deep...

Snad aby netrhal partu CDčkových umělců, svůj notebook se systémem Serato si nepropojil s gramofony, ale právě s CD playery a na provozní teplotu nemohl parket z tohoto kvarteta pro dnešní večer zahřát nikdo lépe... Přiznávám, nechytal jsem se a až na dávno zapomenutý remix Spirit Catcher skladby The Voices od Alexe Flatnera byl pro mě tenhle set silně anonymním. Tím lépe! Deep house v podání Klabiny, to je vzrušující jízda bez zastávek a dlouhého rozjímání s natepanou hmotou, ale zároveň s jemnou konzistencí a pro mě první překvapení slibně se rozbíhajícího sobotního večera... Velká škoda, že mu produkční našich klubů nedávají více prostoru! Na Bukanýru se na opozdilce nečeká tak jako v jiných klubech a hlavní hvězdy tu začínají poměrně brzy... Přesvědčit jsme se o tom mohli před čtrnácti dny, kdy se Matt Flores, můj velký hrdina roku 2008, rozehrával už dvacet minut po půlnoci, snědý Rikki si počkal, až velká ručička tu malou překryje na dvanáctce a velkého jacka zastrčil do toho spodního z obou možných otvorů mixážního pultu Rodec. Cestou na evropský kontinent to vzal tento mladík přes Miami a populární Winter Music Conference, při putování tuzemskými kluby si ještě stihl odskočit do Berlína a jak bylo znát na první poslech, novinkami teď jenom hýřil... Už s druhou Ellelli od dosud neznámého projektu Madioko´N´Rafika, kterou remixem obdařil Kalabrese, mě zasáhl přímo do srdce! Afrika na tisíc způsobů mě opravdu baví a osobně jsem hodně zvědavý, jak dlouho ještě bude afro beat zpestřovat houseovým DJům jejich sety. Těch rytmických cestiček, ten jazyk, který zná jen pár vyvolených a zvuk, který tolik vábí... Začal jsem se tedy vrtět a dobrých devadesát minut se mnou ten nahoře manipuloval a stále a stále překvapoval...

Příliš mnoho trombónů pohromadě...

Možná to také znáte, kolikrát už se vám stalo, že jste nad určitou skladbou jen mávli rukou a teprve, když jste ji uslyšeli v setu některého z hráčů na kvalitním zvuku, pochopili jste, že se k ní musíte vrátit? Teď už si jen vzpomenout, jak se ta konkrétní věc jmenovala, že? :) Říkám to nerad, ale Rikki byl mnohem lepší DJ než Matt Flores, hlavně co se techniky mixování týká a rád mezi těmi nenáviděnými škatulkami proplouval. Nad parketem se teď míhaly lokty, kolena i kotníky, každý se tu divoce klátil do stran a "pohodlné tempo" a silný aparát tak příjemně provokovaly. Možná až příliš silný... V okamžiku, kdy si tu střihl zhruba čtvrthodinové pásmo, které působilo tak, jako když se právě Boban Markovic a Goran Bregovic v Berlíně sešli s nějakým slavným minimalistou na kafi a nakonec z toho byl společný track, uši byly poněkud vytahávány. Netuším v jaké kvalitě se mu podařilo tuhle muziku s balkánským folklórem stáhnout, ale všechny ty trumpetky a trombóny tu dělaly strašnou paseku. Nebylo však úniku – ti na parketě vytvořili zcela neprostupnou masu a poctivě vás hnětli. Uf, nekonečná čtvrthodina... :) Bohužel už v půl druhé musel milý Rikki od válu, hráči tu byli možná až zbytečně naplánováni čtyři a každého z nich by zcela určitě potěšil prime time. I když... Ten je vlastně na Bukanýru kdy? :)

Je Fatty víc DJ nebo herec?

DJ Schwa plynule navázal (či snad Šváčko navázalo?) a znovu potvrdil, že ačkoliv je jeho značka BEEF Records právem zařazována do kolonky Minimal, samotného šéfa čím dál častěji baví deep house! Takže? Katalog Jimpsterovy značky Freerange, mistr se svými remixy osobně, Justina Martina Michal také miluje a kromě té nové produkce se tu vzpomínalo i na starší The Fugitive a byl by sám proti sobě, když by si na tom domácím publiku své skladby pod hlavičkou projektu Shades Of Grey neotestoval... Zejména House Of Cards už dělá Laurentovi Garnierovi s jeho dvorním trumpetistou Philippem Nadaudem slušnou konkurenci! Bukanýr byl stále příjemně zaplněný, zájemci o tanec, pokec či tekutiny nepřetržitě proudili dovnitř a zase ven, na parketu to obstojně žilo a vypadalo to na velmi dlouhou noc! Přesně pro třetí hodinu ranní si naplánoval druhý z rezidentů své hraní. Kdo zažil Fattyho M za CD přehrávači, ví moc dobře, že kromě samotného faktu, že je od nich prakticky nevyhoditelný, uspokojuje také tu část návštěvníků, která tvrdí, že DJ má s nimi komunikovat. Do Tiëstova tleskání s rukama nad hlavou má sice ještě daleko a musí se ještě hodně učit, ale ve vypjatých momentech si sám od pultu zařve, pravá ruka přesně kyne do rytmu, s očima v sloup se při dlouhém nájezdu zaklání a vrtí se v podřepu do stran jako na obrtlíku. Kupte si na něj příště lístek do první řady, je to velmi zábavný chlapec! Také na něho před časem dýchla Afrika a závislosti na skladbě I Exist Because Of You, kterou dali dohromady Henrik Schwarz a parta Amampondo, se opravdu špatně zbavuje.

Věřte nebo ne, i pinčes se dá hrát ve třech...

Již po chvíli se mu do sluchátkového kabelu zamotal Roman Rai, jenž si právě teď a tady nutně potřeboval pustit svou oblíbenou Laser Rock od italské dvojky s velkým smyslem pro melodii Phreek Plus One a přestože tu byl Roman pouze na návštěvě, jedno se musí nechat – dokáže přesně vystihnout, jaké koření je pro dochucení setu potřeba, aby byli úplně všichni spokojení. Ten jekot zespodu zněl opravdu od srdce! Fatty se krátce po čtvrté nechal přeci jen obměkčit a svolil pro tolik oblíbené ping-pongové klání... Na můj vkus sice tak trošku jako když pejsek s kočičkou vařili dort, až příliš hitovek pod jednou střechou včetně nové verze From Disco To Disco od Whirlpool Productions, trio Clubvibe, Fatty, Schwa naopak potěšilo se zařazením euforické Blank od nedávného návštěvníka Prahy Jorise Voorna či s Is This Life o níž se podělili další vzácní hosté naší metropole - Timewriter spolu s Terry Lee Brown Jr., nicméně i teď v tuto pokročilou hodinu byl parket úctyhodně zaplněn... Těsně před pátou jsem stoupal po schodech na Štefánikův most, následován tím krásným refrénem Love Sweet Sound od Groove Armady. Ano, to byl – tenhle zvuk mám opravdu rád a přesně tenhle jsem chtěl v tu velikonoční sobotu slyšet. Takže díky za parádní večer s novou čerstvou muzikou, která není určena úplně pro každé ucho!