Promotéři vs. Klubeři: O čem se mluvilo

Mezi diskutujícími v prvním díle jsou:

Martin Kučera (United Music), Martin Agent Nauš (PigFest,TechnoMasters,) Aleš Bleha (SoL), Martin Boháček ( Studio54), Pavel Kloupar (Sázavafest), Štěpán Texx Dlouhý (Techno.cz), Béla Némeshegyi (Radio1), Ester Eichlerová (TV Barrandov)

Béla a Ester

Béla: Pojďme na první téma dnešního diskusního večera, které zní: vývoj za posledních šest let a komercionalizace taneční scény o níž se přibližně v té době začalo hovořit. Sedí mezi námi Martin Kučera, který spolupracoval s Jirkou Pokorným a tehdejší agenturou JPA. Dnes reprezentuje největší halové akce v zemi. Možná by tedy mohl začít on.

Kučera: Tak prvně je asi důležité říct, že v době před šesti lety, stejně jako dlouho před tím tu masové komerční akce také existovaly. Akorát na scéně panovala trošku jiná atmosféra. Myslím si, že hlavní rozdíl spočívá v tom, že taneční scénu začala akceptovat velká masmédia. DJové co na akcích vystupují se stali populárními celebritami, které mají klipy na MTV. Jinak si myslím, že lidí chodí přibližně stejně a celé to všechno se už vůbec nevnímá jako nějaký underground. V tom je ten hlavní posun. Mimo to došlo ke generačnímu i žánrovému rozdělení. Před pár lety chodili všichni na všechny párty, dnes techno a trance oslovuje převážně ty nejmladší posluchače a třeba na house chodí i lidé kolem čtyřiceti let.

Ester: A nejsou nyní vaše akce hlavně jen o těch "celebritách," které se chodí zviditelňovat, protože jinak by k tomu neměly možnost?

Kučera: Pochopitelně pracujeme s médii mezi něž patří i bulvár a ten sebou nese určitý typ návštěvníků. Je to médium, které oslovuje velkou část populace a taneční akce podobného typu tak celebrity láká. Ale ne jenom je, chodí tam i spousta obchodníků a jejich partnerů, kteří se tímhle způsobem rádi zviditelní.

Agent: Já bych rád doplnil tady Martina Kučeru. Dříve promotéři začínali a dělali hodně práce na koleni, protože se neměli od koho učit a kde nabírat zkušenosti. V takovém tom mezidobí, kdy bylo poslední fórum, to je zhruba před těmi šesti roky se taneční scéna dostala do širokého podvědomí laické veřejnosti a začali ji vnímat i lidé, kteří by se sami nenazvali jako "partypeople."

Bleha: Minulou diskusi jsme začali de facto stejným tématem a tím je věčná otázka, co je to vlastně to "komerční." A Martin to řekl naprosto přesně. Ostatně nikdo z nás ani v té době ani dnes nedělal akce, aby na ně nechodili lidi. Vždycky jsme je dělali proto, aby na ně přišlo co nejvíc lidí! Dneska jsou tady dva druhy párty. Jsou tady obrovské akce, které jsou oproti minulosti konečně na vyspělé technické úrovni. Tím myslím například Sensation White nebo Transmission, kterým není de facto co vytknout. V čem spatřuji základní rozdíl je, že se zlepšila úroveň klubingu, protože v té době dostat do klubu lidi třeba i na Ritchieho Hawtina nebo Laurenta Garniera byl docela výkon. Když dneska někomu řekneš, že na Garniera přišlo do Radosti FX 120 lidí, tak ti neuvěří. Lidi si hlavně myslím už uvědomují, co to je chodit na party jako teenager a co to je chodit na party jako součást životního stylu. Není to sice ještě jako třeba v Berlíně, kde se v klubu ve čtyřiceti cítíš mladej, ale jde to k lepšímu. Takže v sumáru, změna je v rozpoložení lidí a náročnosti návštěvníků.

Aleš Bleha

Ester: Zajímavý určitě bude i názor Pavla Kloupara, který v minulém roce poprvé na Sázavafestu angažoval obrovské taneční šapitó, ačkoliv festival je spíše o kytarách a rockovější muzice...

Kloupar: Sázavafest je obrovský několikadenní multižánrový festival a pro to, že jsme se rozhodli pro taneční šapitó vypovídá, že elektronická taneční hudba se stala součástí masové popové kultury a uzrál tak čas, abychom jsme se jí začali intenzivněji věnovat. Taneční scéna je z mého pohledu už součástí života normálních běžných lidí a ne pouze kluberů, tak jak tomu bývalo dřív.

Béla: Pojďme hned k tématu, které je v současnosti poměrně zásadní a souvisí s vývojem celosvětové ekonomické krize. Aleš mluvil o tom, že dnes už se párty dělají na mnohem větší úrovni, DJs dostávají vyšší honoráře a vůbec rozpočty jsou mnohonásobně větší než v minulosti. Zajímá mě jak se pořádají párty v době hospodářského útlumu a každý včetně firem a sponzorů je nucen šetřit a omezovat své výdaje.

Kučera: My jsme to samozřejmě pocítili velice intenzivně nejvíce v oblasti sponzoringu. Jeden z našich partnerů, který s námi minulé dva roky úzce spolupracoval své partnerství kvůli současné krizi zrušil. Jejich podpora byla fakticky domluvená, no bohužel ještě ne smluvně zavázaná. Na druhou stranu jsme objevili partnery nové, kteří do toho vstoupili nově. Plus mínus se to tedy vyvážilo a nám se aktivity podařilo jakž takž udržet ve finanční rovnováze. Tohle se netýká DJs, jelikož mají rok od roku honoráře vyšší a občas to já sám přestávám chápat. Nevím, kam tohle povede, protože někdy dostáváme taková čísla, že…

Béla: Můžeš prozradit, jaké jsou honoráře hvězd typu Paul Van Dyk nebo Armin Van Buuren?

Kučera: Řádově ti to povím tak, že jsou to desítky tisíc euro. Spousta agentů umělců to bere docela jednoduše a počítá procenta z kapacity a ceny lístků. Nicméně minulý rok nám jeden DJ dokonce řekl šedesát tisíc euro za DJské vystoupení, což je věc maximálně postavená na hlavu a v podstatě úplně neakceptovatelná. Určitě je to kvůli tomu, že klubů  a festivalů je ve světě neskutečně mnoho a DJ není schopen uspokojit všechny. Bavil jsem se například s manažerem Armina Van Buurena a ten mi říkal, že dostává například 50 až sto požadavků na jeden termín. To znamená, jeden víkendový pátek si může vybrat ze sta míst.

Ester: Hele, a není to také tím, že vy promotéři prostě máte tu ochotu jim takové astronomické honoráře dávat?

Bleha: A to jako myslíš, že máme založit meziplanetární OSN promotérů párty, nebo co?

Kučera: No počkej, to by ale byla pak stávka DJů zase (smích).

Bleha: Jde jednoduše o to, že ty sice můžeš DJovi říct, že mu takové peníze nedáš, každopádně máš jistotu, že on je dostane od někoho jiného, třeba v Brazílii nebo na Filipínách.

Béla: Já bych se v téhle souvislosti zeptal Agenta, protože kdysi spolupracoval s partou kolem Lucky People Centre Open Air Field, tedy agenturou Lighthouse. Pravda je, že od jisté doby není povolený otevřený sponzoring firmami, které produkují tabákové výrobky. Lighthouse v té době ještě podobně jako konkureční Beeswax takového sponzora měl a po jeho odchodu zkrachoval. Bylo to kvůli tomu?

Agent: Myslím si, že Lighthouse zkrachoval kvůli něčemu jinému. Hlavně proto, že kluci byli hrozně velcí idealisté a v podstatě neuměli moc počítat. Tím to nemyslím zle, protože tomu věnovali hrozně moc srdečné energie a tahali sem kapely, které daleko předběhly svojí dobu. Byly to prostě hrozně nadčasové věci a tady to moc lidí ještě nechápalo. A navíc, byl to zrod scény, takže i oni se teprve všechny věci učili. Dneska by to určitě dělali výrazně jinak.

Béla: Já to říkám proto, že ve chvíli, kdy se přišlo o tabákové koncerny, vyvstala otázka, kdo bude mít o taneční scénu vůbec zájem. Později se ukázalo, že takové firmy naštěstí existují. Jaká je situace dneska?

Agent: Osobně se věnuji akcím středního charakteru, tedy kolem 2500 lidí a probíhající krizi, co se týče sponzorů nijak nepociťuji. Měl jsem z toho obavu, ale v tuhle chvíli můžu říct, že devadesát procent příspěvků od sponzorů zůstalo ve stejné  rovině jako v normální nekrizové době. Ale k tvé otázce: sponzoři jsou u mě rozděleni na klasické produktové, jako například výrobci energy  drinků nebo alkoholu a potom firmy, které podnikají v regionu, tedy v západních Čechách. Jako příklad uvedu autosalon Suzuki. Tedy i partneři, kteří by v minulosti do něčeho podobné nikdy nešli.

Boháček: Já bych k tomu řekl tolik, že sponzoři odcházejí a přicházejí a že je to naprosto normální vývoj. Minulou diskusi jsme řešili téma docela podobné, totiž jestli je taneční scéna v krizi, nebo není. Už tenkrát se řešilo, že krize není úplná a že ten skutečný útlum teprve přijde. Dříve bylo pár festivalů, které měly nějakou historii a lidé na ně byli zvyklí jezdit. Především jich nebylo tolik a neodrazovaly návštěvníky cenou lístků. Já jako zástupce klubové scény to nevidím zase tak černě, protože lidi jdou primárně za muzikou a hlavně za promotéry, kteří vracejí peníze zpátky mezi lidi. Prostě když si promotéři jezdí kárama a nevracejí vstupné do kvality aparátu, světel a podobně, můžou vozit slavná jména, ale lidem se za nimi nebude chtít chodit.

Ester: A ty konkrétně mezi tyhle promotéry nepatříš?

Boháček: Já myslím, že ne.

Ester: No počkej, není to tak dávno, co kolovala historka o tom, jak přijdeš do Studia 54 a zeptáš se někoho na otázku, kde je toaleta. A jako odpověď slyšíš: "Jdi podle much!"

Boháček: Tak to je vidět, že jste u nás dlouho nebyli, protože máme po rekonstrukci.

Ester: OK. Ale tak to nebylo vždycky.

Boháček: No dobře, ale reálně můžeš jít na tom nejlepším fesťáku do toitoiky a bude to tam mnohem horší než na záchodě v jakémkoliv klubu.

Ester: Tohle je téma u kterého bych se docela ráda zastavila, jestli mi to dovolíte. Nějaký čas už dělám novinařinu a na mnoha festivalech se díky bohu dostanu do VIP prostoru. Chápu, že umělci a hosté potřebují nějaké normální zázemí. Ale co ostatní? Pánové neříkejte mi, že když jdu na veřejnou ToiToijku v první den festivalu, tak musím stát v mokrém blátě a čekat na vyčurání přes tři čtvrtě hodiny. Že je prostě problém tam těch záchodků přistavit víc.

Kloupar: Tak to jsi asi nebyla na našem festivalu.

Ester: No vidíš, ale já právě o tvém festivalu zrovna mluvím. Proto na tebe taky tak koukám.

Kloupar: Víš, to je prostě hrozně těžký; furt někdo není spokojený. Když jich máš sto je to málo, když jich příště bude pět set bude to málo také. Ona je to docela dobrá příležitost pro zahájení tématu vnitřní ekonomiky, kolik například stojí jeden záchod na takovém festivalu.

Béla: To jsem se chtěl právě zeptat! Kolik stojí jedna budka ToiToi na jeden den. Myslím pronájem…

Kloupar: Když máš kamarádské vztahy a často chlastáš se šéfem ToiToi, tak 1500 korun na den.

Béla: To je teda dražší než půjčit gramofon?

Kloupar: Ano.

Boháček: Já si pamatuji na první Creamfields, kde byla zlatá ToiToi v takovém tom kontajneru a měl tam být pravidelný úklid a opravdu to mělo být pro pár vyvolených. Já jsem tam párkrát byl a vypadalo to naprosto příšerně, vlastně stejně jako na všech ostatních ToiToikách.

Martin Boháček a Texx

Ester: Takže je to v tom, že jsme trošku prasátka.

Boháček: Já si myslím, že svým způsobem ano. A holky především, o tom se vyprávějí historky.

Bleha: Hlavně ženský! Hlavně ženský!

Ester: Je to divný, ale s tím já zas musím souhlasit, protože na pánské záchodky občas také chodím. Je to k nevíře, ale u vás bývá prostě větší úklid než u holek!

Bleha: Po každý holce by prostě musela chodit jedna uklízečka a to by pak na počet návštěvníků musel být počet uklízeček a to bychom se dostali do Guinessovy knihy rekordů.

Agent: Já myslím, že všichni víme, jak to udělat čisťounký a eňoňuňo, ale to by se pak odrazilo na ceně vstupenky a to by žádný návštěvník nikdy neakceptoval.

Béla: No ale zas by ty hajzlíky byly eňoňuňo a čisťounký, kdyby na těch festivalech nikdo nebyl! No dobře pojďme k dalšímu tématu, které jsme si pracovně nazvali: „Když se nezadaří.“ Pochopili jsme, že když se nepovede vyčistit ToiToiky, je to nepříjemné, každopádně, když se nepovede udělat festival je to docela průšvih. Bohužel tu není Marthen za festival Creamfields, ale alespoň tu máme jiného experta, který má zkušenosti s počasím. Nikdo jiný než Aleš Bleha:

Bleha: To bylo druhé Summer of Love, tuším v červnu 2008, kdy jsme končili v 02:20 a už hodně pršelo. Nicméně, když jsme se rozhodli pokračovat, tak to teprve začalo a za chvíli jsme měli až po kolena vody. Pan Hrůza z firmy Prodance, který nám to tehdy zvučil tam hystericky pobíhal a díval se, jak mu voda protéká zesilovači; a to se to prostě už vypnout jednoduše muselo.

Ester: Dají se takovéhle věci jako je přílivový déšť, vichřice a podobně vůbec na festivalu pojistit? Mám na mysli způsobené škody.

Bleha: Ne. Respektive dá, ale taková pojistka, co má hlavu a patu, aby to poplatila je v podmínkách ČR úplně mimo realitu. Dá se pojistit například úraz lidí a takové věci a to samozřejmě pojištěné je. Na to, co se stalo Pavlovi Tesařovi na Creamfields v Čechách pojištění neexistuje. Resp. Ano, ale sjednává se specificky s bankou a to jsou naprosto neskutečné dardy.

Béla: A to, co se stalo vám letos?

Bleha: No, nám se toho moc nestalo, jen prostě před tím 12 hodin pršelo a bylo nejvíce srážek. Takže na takové věci pojištění prostě není.

Béla: A povedl se Summer Of Love finančně?

Bleha: (smích) to je fantazie.

Agent, Martin Kučera a Aleš Bleha

Ester: Jak se řeší, když někdo z vystupujících odpadne a nevystoupí? Případně dojde k přesunu?

Bleha: K tomuhle můžu říct jednu věc. Většina lidí, co tančí pod pódiem považuje vystupující za obrovské ikony. To znamená, že jsou přesvědčení, že dotyčný je polobůh případně úplně bůh. Sám můžu dosvědčit, že polovina z nich jsou schizofrenici, paranoici, blázni, šílenci, arogantní, namyšlení lidé. Tudíž se stává, že dochází ke konfliktům a bývá někdy zázrak, že se to vůbec ustojí. Jeden teď takový mám aktuálně s Lukem Slaterem, který chce výhradně dvě byznys letenky a dělá neskutečné obstrukce. A to je jen on, teď si představte, jak jsme si užili třeba s takovým Jeffem Millesem.

Béla: No povídej, to nás zajímá!

Bleha: Jakýsi manažer mu napovídal, že jsme mafie jako v Rusku a on nedokázal pochopit, že když sem jede na šest měsíců a my jsme součástí EU, tak nepotřebuje pracovní vízum. Nevysvětlil mu to ani generální sponzor, což byla v té době firma Vodafone. Problém je, že když si někdo z Kanady žádá o pracovní vízum, musí tak učinit v Kanadě na ambasádě ČR. No a jelikož on byl zrovna na Ibize a do Kanady se mu jaksi zrovna nechtělo, vystoupení na Summer of Love zrušil. Tím to de facto začalo, pak jsme zjistili, že nás chtějí okrást na letenkách a to už byl oheň na střeše úplně.

Béla: Dobře, mluvili jsme o tom, že se promotérovi nepodaří festival a dluží vystupujícím a lidem, co se na akci podílí několik milionů korun. Jak z takové situace ven? Co může dělat, když chce například příští rok festival dělat znovu?

Bleha: Nejhorší je strčit hlavu do písku a dělat, že neexistuji. To je hrozně špatná věc, pokud jí ovšem nechceš použít jako zbraň. S každým člověkem se dá domluvit. Žádný festival není běh na krátkou trať a stejně, většina zásadních věcí je zaplacená dopředu, takže pokud potom někde chybí peníze, tak je to z kapsy promotéra nebo společníků. Pokud chceš udělat festival jako SoL, tak je jasné, že to nebude s pětikorunou v kapse.

Boháček: Nám se převážně daří, protože děláme akce menšího charakteru. Nicméně jsme spíše v pozici, že právě nám promotéři dluží a pokud to nevymůžeme nějak slušně, tak ve většině případů na to kašleme. Nebývají to zas tak velké částky, aby nás to existenčně položilo.

Texx: Já bych teď rád reagoval za DJe a je to poměrně rozšířená zkušenost. Většina promotérů to řeší tak, že nedá peníze českým DJům, protože těm zahraničním se prostě dát musí, jelikož mají profesionální managementy, které chtějí zálohy a když to nedáte tomu jednomu, tak už vám od toho bookingu nepřijede žádný jiný. Obecná tendence je tedy nevyplatit české DJs s tím, že se to někdy dořeší, někdy ne a někdy se na to prostě zapomene. Respektive většinou se na to zapomene.

Kučera: Já věřím tomu, že dělat jeden festival ročně a nic jiného přináší určité komplikace, protože tam je roční zpoždění a spousta lidí jednoduše nechce čekat na peníze třeba dalších devět měsíců. On je to vždycky problém cashflow a než člověk dostane nějaké peníze z předprodejů nebo od partnerů, tak to trvá. Třeba v našem případě jsme museli vyplácet obrovské peníze na prvních akcích, kde hráli Armin Van Buuren a na další Prodigy. Byl to ranec a navíc hned po sobě. Tam, ale zase byla výhoda, protože byly naplánované další akce.

Ester: To by mě zajímalo kolik třeba mohla stát taková Sensation White.

Kučera: Můžeš zkusit tipovat, ale já ti to raději hned řeknu. Řádově to bylo něco ke dvaceti miliónům českých korun.