REPORT

 

Report z koncertu Jean Michel Jarre od Myclicka

Celou tu cestu za kulturou do Vysočan se mi v hlavě honila čísla... Před třiceti lety složil Oxygene, tu nádhernou kompozici s očíslovanými skladbami, před jedenácti roky jsme ho přivítali v úplně jiné hale, jak on je vlastně stár? Věřte nebo ne, před třemi měsíci oslavil šedesátku! Přibelhá se snad na pódium ke svým padesáti analogovým syntezátorům vetchý a šedivý stařík? Kdepak – stále je vitální, vlasy černé jako uhel, na sobě hnědou koženou bundu, francouzský elegán jako ze škatulky... Jak však zní sbírka Oxygene po třech dekádách? Není příliš dýchavičná a na dnešní dobu poněkud primitivní?

 

Kdo by asi tak mohl předskočit, že?

Ne, tentokrát ne... Už tolikrát jsem se spálil a podcenil tu důležitou informaci, dneska už vím, že co je psáno, to je u O2 Areny také dáno! I v tomto případě byl start naplánován přesně na dvacátou hodinu a mistr se ke všemu obešel bez předskokana... Ruku na srdce – víte snad o někom, kdo by mu sahal alespoň po ty kotníky, koho ta jeho tvorba inspirovala natolik, že by se s ním mohl směle poměřovat? Jsem si ovšem naprosto jistý, že naši DJs by si do svých biografií velmi rádi poznamenali, že také oni hráli v té velké O2 Areně, navíc na stejném pódiu jako Jean Michel Jarre... :) Ty podlouhlé lístky se stříbrnými proužky, stejně jako ty co tolik připomínají tiket od Sportky, teď ve vagónech metra ve tři čtvrtě na osm držel kdekdo a ten, kdo nastupoval až na stanici Českomoravská, si mohl výsknout radostí a z tolika uvolněných míst si vybrat to své osudové. Hloučky před jednotlivými vstupy byly opravdu početné a kontrola již tradičně důsledná, ano - tak je to správně! Shakiru i Coldplay jsem mohl sledovat vestoje, tentokrát dostala pořadatelská agentura jiné pokyny – když koncert komornějšího rázu, tak se vším všudy.

"Kdepak na stojáka, jen se pohodlně usaďte, budete to potřebovat..."

Na plochu se tedy dají do několika bloků židličky pro ty nejvěrnější fandy, co si rádi připlatí, ti ostatní musí vzít zavděk sezením na ochozech. Tak ještě colu do ruky, přihlížet přitom  krádeži víčka, aby se láhev nestala nebezpečnou municí a teď už se usadit do konkrétního koridoru, do konkrétní řady, na konkrétní místo. Mistr bude určitě překvapen - v Moskvě prý hrál pro tři a půl milionu diváků, sem zřejmě dorazilo jen pár věrných soudě podle věku i velkého rozptylu fanoušků... Docházka tedy nic moc. :( Sálem teď zněla podkresová, jak jinak než syntetická hudba v pozadí a zřejmě ona nízká zabydlenost sedaček v hledišti způsobila ten časový posun. Teprve až po pětadvaceti minutách muzika utichla, ostrá světla v sále konečně pohasla a on... Překvapil! Na obou plátnech jsme ho viděli přicházet, ale na pódiu plném techniky se ta mrňavá postavička nehýbala. Náhle vám to došlo – schody, ty tam nejsou! Tak kde je? Kužely světla náhle zamířily do zadní části haly a hned bylo jasno... Teď už mohlo poměrně zaplněné koloseum vidět, jak se vydává na svou dlouhou pouť, stále mává na všechny strany, posílá vzdušné polibky i tiskne za dohledu ochranky pravice těch nejbližších. Šlo mu to rychle a už za chvilku jsme ho měli tam, kde se cítí zaručeně nejlépe – u té jeho tolik staré a stále tolik spolehlivé techniky.

 

To nejsou synťáky, to jsou dámy!

Zda bylo syntezátorů opravdu padesát, to vám nepovím, k počítání mi chyběl dalekohled, ale není to vlastně jedno? :) Ačkoliv je jeho hudba převážně beze slov, teď toho měl tolik na srdci a my se dočkali normální přednášky, k níž si povolal ještě tlumočníka Martina... Snad za to mohla rozechvělost z tak vzácného hosta, snad jeho francouzský akcent, snad tolik posluchačů pohromadě, ale ne vše milý Martin přeložil doslova a občas velmi krkolomně. :( Jako ten správně zanícený muzikant rozhodně Jean Michel Jarre nezklamal – veškerou svou techniku za zády totiž přirovnal ke starým dámám, které potřebují taktéž nejprve patřičně rozehřát a tak si následně vyžádal čas pro preludování. Jemu a jeho třem pravým rukám, které se jmenují Francis Rimbert, Dominique Perrier a Claude Samard jsme ho věnovali opravdu rádi. :) Ještě neopomněl zdůraznit, že koncert bude opravdu živý a tak se předem za možné excesy omluvil. Ano, i ty mu rádi odpustíme, ale teď už honem do práce... Ona úvodní rozehřívačka (nebo chcete-li rozehrávačka) přešla volně v úvod skutečný tedy Prelude a stejně jako v případě "nové" desky, jsme si teď také vyslechli i první díl této legendární kompozice.

Zrcadlo, ukaž nám ten nejkrásnější!

On se přitom mezi tou hromadou pestrobarevné techniky pohyboval velmi ladně, často přebíhal ze strany na stranu a stejně jako v divadle hodně přehrával. S každým tím nepatrným knoflíčkem otáčel jakoby právě kroutil volantem náklaďáku bez posilovače, aby z toho něco měli i ti přesně na opačném konci tohoto kulatého monstra. Právě pro ně pak byla k dispozici obě plátna, která tohoto virtuóza patřičně zvětšila, škoda jen, že kamera nesnímala kromě hlavního protagonisty této show také jeho tři spoluhráče, kteří se tam vzadu za ním také činili. Přeci jen má každá z těch skladeb tolik tónů a tolik charakteristických zvuků, že sám samotinký by si s nimi určitě neporadil... Škoda i absence té objemné kostky obyčejně zavěšeně ve středu kopule, která tak věrně přenáší dění na ledě - zase jsme ho mohli mít o něco blíže! Pro ty největší zvědavce tu byl ovšem připraven jeden zlepšovák – dlouhatánské zrcadlo, které se čas od času nad pódium naklopilo tak, že jsme těm čtyřem "klukům v akci" mohli nahlédnout přímo do kuchyně. Tady se právě vařily, škvířily a smažily ty důvěrně známé pochutiny, které jsou i po tolika letech stále tak nadýchané.

Je to kouzelník - na hudební nástroj umí hrát, aniž by se ho dotýkal...

Veškerá vizualizace v hale se omezila pouze na prostor pódia, což působilo v tak velkém svatostánku společnosti Sazka poněkud nepřirozeně. Z počátečního osvětlení pouze jednou neónovou trubicí s celým spektrem barev se francouzskému hostu při těch svižnějších kusech z jeho repertoáru technika rozblikala v divokých stroboskopických záblescích tak, že si klidně mohl odvézt na tu další zastávku nemilý suvenýr v podobě zánětu spojivek... Pro třetí část jeho velkolepého díla mu byl na kraj pódia přinesen malý dřevěný stolek. Uslyšíme snad znovu jeho hlas při dalším kázání? Nikoli, tohle byl pravý a nefalšovaný theremin, který mě tolik zaujal už před těmi jedenácti lety... Po zářijové návštěvě Dejvického divadla s poutavou přednáškou Ivana Trojana ve stejnojmenné hře už vím naprosto přesně, jak tenhle unikátní nástroj, před kterým smekl i Bob Moog, vlastně funguje. A on nám teď svými nataženými končetinami, aniž by se ho dotýkal, měnil výšku i sílu tónu za ostrého kvílení, obdobně jako třeba Erlend Sellevold z Ralph Myerz & The Jack Herren Band. Ten ho však posunul ještě dál a jako ten důležitý odpor používá svůj odporný pupek. :)

Tučňáky ve Vysočanech nenajdeš, Trója to jistí!

Pokud se zastavíme u Boba Mooga, je poměrně jasné, že také takový maniak přes hudbu syntetickou měl těch jeho hraček ve svém arzenálu hned několik včetně toho velkého dřevěného klenotu na krk, který by mu Michal David určitě záviděl... Naštěstí se s tímhle nákladem ve svých letech producíroval minimálně a o pár minut později už "odpočíval" s nástrojem miniaturním, který tolik připomínal krk kytary. Jako kdybyste zbavili tuhle strunnou věc kolíků pro ladění i toho baňatého těla a hráli jen na to, co vám zůstalo v ruce... Po celou dobu koncertu bylo přitom publikum mimořádně ukázněné, nikterak nevyrušovalo a plně se soustředilo na tu tečku tam vpředu. Při každé pauze se strhl velký aplaus, ten největší samozřejmě až při čtvrtém dílu Oxygene! Tučňáky v projekci s jejich legračními kousky jsme si však museli domyslet, na ty tu nebylo pamatováno. :( Naopak motiv zeměkoule s lebkou, který posloužil i jako ústřední logo pro vizuály, vedl samozřejmě k zamyšlení, velmi odpočinkové byly záběry do života hmyzu, které tak nápadně připomínaly populární Mikrokosmos.

Příliš krátká vzpomínka...

Také sám umělec se nechal strhnout atmosférou, kterou si tu sám vytvořil, avšak marně se snažil gesty dostat publikum ze sedaček. Na to bylo od něho až příliš daleko, na to jsou tu jednotlivé řady až příliš těsně u sebe. Takže jaké ponaučení z toho plyne? Příště prosím hudbu méně energickou a horší zvuk, člověk se pak nemůže ani adekvátně projevit a právě ta jeho muzika by si vřelejší přijetí zasloužila! Když se pět minut před půl desátou s úklonami a s máváním tenhle kvartet vytratil do zákulisí, mohli jsme si být jistí, že se ještě vrátí... Stalo se a on překvapivě přihodil třináctku, kterou na letos vyšlém DVD nenajdete. Znovu mávání, slůvko "Díky" česky i francouzsky a znovu odchod. Vrátil se. Ale jen proto, aby ještě jednou poděkoval. :( Ale pak přeci jen! Aby pro ty, kteří sem z ochozů přibíhali pod pódium, ještě jednou zopakoval "Oxygene pro tučňáky." A pak? Slíbil, že se tu zase brzy objeví a po pouze osmdesátiminutové show zmizel nadobro! :( Což u velikána, který má materiálu tolik, že by mu určitě vystačil na non-stop hraní po celý půlrok bez toho, aby se snad opakoval, rozhodně zamrzí. Doufejme tedy, že si z pusy nedělá trhací kalendář a co řekne, to platí – už teď se mi po tomhle syntezátorovém pionýrovi hodně stýská...

foto: Tomáš Martínek info@tomasmartinek.cz

 
 
 
 

ČLÁNKY AUTORA

 
 
 
 
 
 
 
 

Partnerské linky: festivaly 2016