Report z párty Human Traffix od Myclicka

Přijde dnes Lars, Funk D´Void nebo Fransoa Duboa? Všichni tři!

Jak to má vlastně ten Lars Sandberg zařízené? V pátek a v sobotu řádí jako Funk D´Void v klubech po celém světě a pak se v pondělí ráno probudí s bolestí hlavy ve své postýlce a už je z něho zase Francois Dubois? Inu zajímavá reinkarnace... Přiznám se, že tuhle jeho hladce oholenou tvář mám mnohem raději, s tou o poznání drsnější ho však dnes pozná bezpečně úplně každý. Důležité je, že v obou případech jsou jeho nosiče propracovány do posledního detailu a vy s nimi můžete mít hlavu v oblacích i rozvlnit své boky a je to zase jenom na vás, jak se k tomu postavíte. Když jsem se v pátek postavil na roh Dlouhé a Rybné, abych dobrovolně pustil projíždějící automobil, při pohledu na otevřené dveře do klubu už jsem tušil, co mě čeká tam uvnitř. Bylo deset minut po jedenácté a tady v předsálí si ochranka užívala přesilovku a dovnitř by bez povšimnutí neproklouzla ani ta myška! Ten plácek byl pěkně přehledný a zájem tanečníků nulový. Nic nového pod sluncem, každý první pátek v měsíci to tu vypadá úplně stejně. Tak ještě batoh k nahlédnutí, dvacet sedm schodů k šatně, za 25 kaček si tu uschovat své svršky a teprve pak se poprvé naklonit přes zábradlí balkónu. A vlastně i zaklonit...

A stále to platí – čím míň zvuků, tím víc reakcí! :)

No paráda, nějaký parašutista si na stropě zapomněl padák... Tak kolik? Pět, víc jich teď před Lucasem Hulanem nehopsalo! Pouze jednou jedinou věcí si přitom můžete být u Lukáše jistí, pomineme-li přítomnost kšiltovky, která k němu už po několik let neodmyslitelně patří. Vždycky vám bude hrát house a to house na tisíc způsobů! Barva, tempo, zahuštěnost - to všechno závisí na momentálním stavu parketu respektive na jeho aktuální náladě a tentokrát byl parket pečlivě vymetený a on měl chuť experimentovat. Nic podbízivého, nic líbivého – odvážně upozorňoval spíše na skladby zvukově bohaté, které si tak snadno vyžádají vaši pozornost. Normálně popichoval, normálně dráždil, paradoxně se prvních ovací od publika dočkal teprve až v okamžiku, kdy hrál tracky co nejprázdnější, ty u nichž to "jenom bouchalo." Takže takhle to měli, přesně takhle to v pátek v noci chtěli... Osobně mě potěšil se zařazením mé oblíbené Flashback od projektu Astor, kterou tak dobře přemíchal Jake Childs, ale jinak byl pro mě jeho set velice anonymní. Tedy velké plus za takový warm-up! DJ Cubik předání moci rozhodně nepodceňoval a na trůnu se začal ochomýtat už v půl dvanácté.

Cubic

Houston, we have a problem aneb DJ Cubik hlásí stav nouze!

Ke své práci totiž potřeboval notebook, který následně propojí se systémem Serato a gramofony a přestože se doba onoho nenáviděného drátování stále zkracuje, každý z nich je klidný až pouze tehdy, když se oba budíky otáčejí a čas na nich po vteřinách ubývá. A tak teď byli u lešení dva. Že je něco v nepořádku, bylo jasné ihned a lomcování s kabely bylo přímo úměrné kroucení hlavou i kroucení s přenoskou gramofonu. Přestože mu tentokrát zvukaři vyšli vstříc a stále častěji utiskované gramofony se po dlouhé době mohly mixážního pultu dotknout, ten levý byl zásadně proti tomuto harašení na pracovišti a Kuba musel zvolit náhradní variantu... Ještě štěstí, že sebou nosí CDčka pro nouzový případ! Vůbec netuším, jak často svůj archiv koleček aktualizuje, ale rozhodně slušná čára přes rozpočet - ty nejčerstvější pecky byly určitě schované uvnitř toho chytrého jablíčka a on jich teď mohl pustit jen polovinu. :( Již tradičně kombinoval jak zbrusu novou produkci, tak také vzpomínal na roky dávno minulé a přestože bootlegy miluje, tentokrát se držel zpátky...

S tolika hráči tolik málo muziky...

K dispozici dostal pouze devadesát minut a do nich i s tímto handicapem stihl vměstnat třeba skladbu Sometimes I Realise od Engineers, kterou Sasha umístil na své album Invol2ver, či vzpomínku na Orbital – Chime od The Shapeshifters. Situaci s výběrem každé další měl ve srovnání se svým předchůdcem o poznání jednodušší – jemu už parket zaplnili opozdilci, kteří tentokrát s návštěvou klubu otáleli až do jedné hodiny ranní. :( Než se pustí do díla ten, na něhož tu všichni tolik čekali, ten který té své přípravě věnoval dokonce hodinu svého drahocenného času, stihnu omrknout ještě dění v chilloutu... Přestože se na tomhle místě měla podle flyeru producírovat pouze dvojka Phil Cooper & Efendy, nakonec bylo všechno jinak a tento malý prostor se stal jakýmsi meeting pointem těch, kteří šli náhodou kolem... Kdo by výzvě předvést se v té Roxy odolal! Hrozně rád bych vám tu teď otiskl obsáhlý seznam toho, co všichni ti hráči protočili, ale když jsem nebyl uprostřed té dlouhé nudle schopen dešifrovat ani U2, protože jsem je slyšel jen někde v dálce a nebyl jsem si stoprocentně jistý, vzdal jsem to a návštěvy této místnosti se zvláštní akustikou omezil na minimum. To, že se mladým pánům nedařilo osazenstvo roztancovat, jim rozhodně nemůžeme klást za vinu. Hluší alespoň cítí vibrace, já slyšel jen cosi v pozadí – tohle je prostě začarovaný prostor, z něhož byl tentokrát DJ Cubik vysvobozen. :(

Jimpster skoro potmě, Funk D´Void jenom zářil!

Ještě jedna změna pravidelnému návštěvníkovi této párty neutekla – videoprojekce tentokrát nebyla v režii dvojky JTR & Deja z dílny Phase, ale ono číslo třicet sedm u každého obrázku jen prozrazovalo, odkud vítr fouká... Tentokrát budeme tedy v rukou CTG/37 feat. Colin.Cat a stejně jako na říjnovém večírku Ultima s Jorisem Voornem jsme za děním na plátně mohli hledat ženu respektive sexy ženy. Také levý balkón posloužil jako meeting point, tentokrát ovšem pouze pro VJe, kteří šli náhodou kolem a ta tři (tentokrát od sebe rozsazená plátna) hrála všemi barvami. Stejně jako osvětlení v sále včetně dvou paprskometů přímo na konstrukci a dvou červených stroboskopů, které tu synchronně oslepovaly každého, kdo si jen dovolil zkřížit jim cestu svým zrakem. Mezi jednotlivými plátny byl přitom ještě další oslepující bonus v podobě čtveřice velmi silných žlutých lamp. Takovou konkurenci ovšem jedna konzole na konstrukci neunesla a odmítala svou barevnou trubku až do rána držet vzpřímeně. Po vizuální stránce jednička s hvězdičkou, i když u těch temných věcí, které tu byly od jednotlivých protagonistů často ke slyšení, bych se světlem poněkud šetřil...

Funk D´Void

"Nehraj, foť se!"

Zarostlý Lars si z černého batohu ten svůj notebook se systémem Traktor Scratch umístil přesně na opačnou část lešení než Cubik, opatřil ho midi kontrolerem a skladba Diabla, která ho tenkrát tolik proslavila, byla historicky první, kterou tu v půl druhé roztočil. Poté přihodil podobně oduševnělou kompozici Balearic Incarnation od Dolle Jolle, kterou zremixoval Todd Terje, jenže už po dvaceti minutách řádně šlápl do pedálů! Všechna ta tlačítka kontroleru zužitkoval k různým hrátkám se zvukem, skladby byly údernější a mixy parádní. Ne jen ty prolínačky přes basy a výšky, tak jak to důvěrně známe, každý ten mix jako kdyby do skladby předchozí zacvaknul jako dva pláty nějaké deskové hry. A že to byla přepychová stavebnice! Že hraje tenhle vousáč už od patnácti, bylo poznat okamžitě - občas si tlesknul do rytmu či se rozvlnil v bocích, ale velmi často také pózoval. I přes přítomnost ochranky se za hrazení dostávali další a další návštěvníci, kteří se s tímhle šikulou museli mermomocí zvěčnit, on byl však trpělivý. Na každý dotaz odpovídal, každému chtěl vyhovět – profík a pohodář každým coulem!

Tak pestrý a přesto tak průměrný...

Už po hodině mu ten rozjetý vlak slušně uháněl, jen ty reakce publika se ne a ne dostavit... Bude snad králem večera opět DJ Loutka? Zatím to tak vypadalo! Každopádně žádný vzrušený jekot tak jako obvykle se nekonal, žádné výskoky ani mávání rukama nad hlavou. Tentokrát zvolil Michal electro house, nechyběly ani vyloženě tranceové pasáže, mixy měl k mému překvapení poněkud tvrdší, ale když do své skládačky zařadí i High Control od Spirit Catcher, člověk nemůže říct pomalu ani křivé slovo, že? :) Lars však zůstal neukojen a tak si neplánovaně pustil ještě nějaké to CDčko, jakmile mu Loutka uhnul trochu na stranu. Když jsem v půl páté svůj oblíbený večírek opouštěl a tradičně bilancoval, nemohl jsem se ubránit srovnávání... Přestože každý z těch čtyř zahrál úplně jinak než ten před ním a noc tím pádem získala na pestrosti, byla to pro mě až příliš průměrná party. Vážně netuším, kde se stala chyba, ale ta atmosféra byla tentokrát taková chladná a ta tolik důležitá jiskra ne a ne přeskočit. Zajiskří to tedy za měsíc alespoň s Layo & Bushwacka!? Pevně věřím, že ano!

Loutka

foto: monty monty@techno.cz