REPORT
Report z koncertu Horace Andy & Dub Asante Band od Myclicka
Všechny ty parádně zbarvené duby právě teď přichází o své ozdoby, dubu se však mimořádně daří v klubu Roxy... Tu novější odrůdu tu v pátek rozsévali Skream a Benga a početná armáda pod nimi ta semínka poctivě zašlapávala do parket, ten dřevní zvuk zase v úterý přivezl Dub Asante Band. Ve vzduchu vlála rasta vlajka, všichni tu synchronně ve vlnách přenášeli váhu z pravé nohy na levou, to pravé šílenství ovšem nastalo, když jim začal předcvičovat ten šedovlasý a šedovousý Horace Andy. Dle očekávání pak ze svého dlouhého rukávu vysypal také pecky, které u nás tolik proslavili Massive Attack...
Raději spěchat, vždyť tihle muzikanti jsou k nezastavení!
Nikdo neumí napodobit jeho hlas a i ten nejlepší imitátor by si na něm vylámal zuby. Poznáte ho prostě na sto honů, i když ho přikryje tolik beatů a tolik zvuků – jako úhoř se i v tomhle prostředí totiž proplete a teď se ve svém evropském turné propletl až k nám. Škoda jen, že až v listopadu – vždyť vlahá letní noc s hvězdičkami na obloze by mu určitě slušela více a už dopředu jsem očekával, že i v tomto případě bude v Roxy tahle událost probíhat stylem tělo na tělo. Tak ale co předtím na sebe? Zelená by se tu našla, ale jinak jsem ve svém šatníku marně pátral po něčem žlutém a červeném, abych mistra neurazil... Když já tak nerad nosím uniformy. :( Že mi tentokrát nebudou společnost dělat pravidelní návštěvníci populárního pražského klubu, nenápadně prozradila už fronta na šatnu. Ta se zde nevinula klasicky ke spodnímu baru, ale nezvykle stoupala po těch sedmadvaceti schodech vzhůru k zrcadlu a dále skoro až ke vchodu z ulice. Tentokrát jsem svůj příchod nepodcenil, vím moc dobře, jak umí ten tolikrát zopakovaný motiv muzikanty ctící tento styl rozvášnit k další aktivitě a jak dlouhý jam pak spolu mohou rozehrát. Od svých nástrojů jsou v této situaci prakticky neodtržitelní...
Horace Andy
Zvuk akorát, lidí akorát, akorát kde je Sleepy? Že by vyspával?
Osmá bude dostačující, jak se ostatně vzápětí ukázalo a ty basy, které teď tak mocně zaržály ze sálu až k šatně, mě málem pověsily na háček s příslušným číslem. Tak raději rychle za nimi! Takže tohle je ta parta, kterou k sobě před lety spojila láska k dubu... Ten chlapík s paličkami tam vzadu na vyvýšené konstrukci by měl být Anthony "Drumton" Ward, klapky hned na třech klávesnicích včetně nejvyššího Korgu zcela vlevo tiskne Adrian McKenzie, ten kytarista vedle něho bude Derek Johnson, ten vysoký udělaný basák Don Chandler a ten pán s trombónem úplně vpravo? Podle všeho Henry "Buttons" Tenyue! Věru hezky nahuštěné to tam mají a to si sem museli zvukaři vměstnat ještě další pult, aby měli jejich odposlechy z té první ruky. Husto nebylo ovšem pouze na pódiu, ale také pod ním i na ochozech. Přesto si člověk ještě stále objednal na baru bez problémů, stejně jako se mohl svobodně pohnout bez šlapání po nohou těch ostatních a neplánovaně se pošťuchovat se sousedy. Jen ta teplota - na zádech jsem cítil každičkou kapičku, která se projela shora dolů. :( Navzdory úvodní seznamce s basy, které tenhle styl k životu tak nutně potřebuje, byl zvuk tady na balkónu parádní a ne jako v případě islandských GusGus o čtrnáct dnů dříve, kdy jste kromě hlubokých tónů během večera už žádné další nepotkali...
Den, když modrá není nutná...
Tohle bylo tak akorát a velmi snadno jste se s tímhle fajn zázemím začali mimoděk houpat ze strany na stranu. Žilo to přitom zejména v předních řadách a ono vlnobití zprava doleva bylo báječné i pro oko, obzvlášť, když jsme se protentokrát museli obejít bez projekce. Osvětlovač Ondra měl arsenál svých PARek pod kontrolou a na ty modré si vzpomněl jen zcela výjimečně. Také on moc dobře věděl, že červená, žlutá a zelená barva budou pro zalévání pódia naprosto ideální výživou. Dobrých dvacet pětadvacet minut si tahle pětka znovu dokazovala svou sehranost, prozatím to byla hudba beze slov, teprve až kolem půl deváté přistoupil trombonista Henry ke stojanu s mikrofonem a s velkou pompou a s nataženou pravicí vypustil z úst to jméno, které jsme tenhle večer chtěli tolik slyšet: "Horaaace Sleepyyy Andyyy!" Ten aplaus následovaný vzrušeným jekotem byl neuvěřitelný, ti se tedy umí bavit – tolik ho chtěli, tolik o něj stáli, takovou radost měli ze shledání a on se také dal ve vojenské kamizolce bez dlouhých cavyků do díla. Ano, tohle byl ten hlas širokého rozsahu, o který jsme všichni tak stáli a jeho houpavé pohyby z nohy na nohu tolik nakažlivé! Nad slunce nad Jamajkou bylo jasné, že se bude chtít pochlubit s materiálem z tak stylově nazvaného alba On Tour.
Derek Johnson
Také Horace miluje rewindy!
Ať už to byla bublavá Zion High či úvodní a po hudební stránce velmi výrazná a textem tolik naléhavá Must Surrender, těch sedmapadesát let byste mu díky tomu nasazení rozhodně nehádali! Jste zvyklí na ten klasický koncertní model, kdy si interpret odzpívá to svoje a pak následuje minutový či dvouminutový proslov o všem možném? Horace to má se svými kumpány jinak... Žádná oslava té naší krásné Prahy, v hledáčku neměl ani Obamu, ani krizi, nic takového! Skladba následovala skladbu a v pravidelných intervalech se jen přidával mohutný potlesk – tohle byl normální set živé produkce. Zda zrovna ta která pecka je "favourite song" jsme se dozvěděli přímo za provozu a najednou jsem si toho všiml. Vždyť také oni dělají ty oblíbené i nenáviděné rewindy! Hezky to pumpovalo, příjemně jste se pohupovali, on zapěl dvě tři věty svého textu a najednou stop! "Come again!" poprosil muzikanty a oni si to dali za dalších ovací zase hezky od začátku. Kdo říkal, že se dají vracet jenom desky? :) Když se ozvalo úvodní prozpěvování skladby Spying Glass, která u nás tolik zdomácněla především díky Massive Attack, zdvihla se další vlna nadšení a bylo moc milé tenhle uvolněný track slyšet ve zcela jiných aranžích. Působivá byla rovněž parádní balada Man Next Door z jejich repertoáru a Tony, Adrian, Derek, Don a Henry mu k tomu vykouzlili opravdu prvotřídní zázemí. Krátké zvonivé úhozy piána, dlouhé ozvěny a hutné basové linky, co víc je třeba?
Henry Buttons Tenyue
Anthony: "Umím i dramec, koukejte!"
Horace však není jen romantik a když se do bicích Anthony opře, pak ani nemůže být... Houpali jsme se totiž dlouho a tak to chtělo také něco svižnějšího. Často tu přímo na místě vyrobil drum´n´bassový rytmus a stejně jako se mnohem rychleji komíhaly postavy na parketu, také Horace teď poskakoval na jedné noze, nakláněl se dopředu i dozadu a plaval kraula v té záplavě syntetických zvuků od Adriana. Když tohle běsnění skončilo, nebyl vůbec odtažitý a klidně se přišel pozdravit s těmi nejbližšími. "Jahman!" řekl do mikrofonu a pěst se dotkla pěsti pod ním a ještě jednou a ještě – byl tu zkrátka oblíbený a tak dlouho na něj čekali... Přestože on tu měl hlavní slovo a veškerá pozornost byla bez debat soustředěna na něj, ono důležité křoví mu obstaral trombonista Henry, škoda jen, že jeho znělý hlas zůstal tentokrát upozaděn. Šlo jim to spolu báječně! Ačkoliv nebyl frontman téhle party fandou vodních radovánek, tak jako perkusista Thomas Lönnheim z Ralph Myerz & The Jack Herren Band, přidělený technik sem stále přinášel nové a nové lahve s touto čirou tekutinou. O hlas se musí přeci pečovat a on měl splavnost vysokou. :) V závěru tohoto vystoupení jsme se ale také mohli přesvědčit, zda jsou si všichni muzikanti rovni a jen tak si nevozí zadek Evropou zadarmo... Jak se to dá nejlépe zjistit? Jednoduchým testem!
Don Chandler
Mohl být někdo z té velké rodiny vlastně nespokojen?
"Což tahle skladbu, kterou jsme se učili už tolikrát, pojďme si v ní předávat štafetu... My ostatní pak ustoupíme trochu do pozadí a ty se do toho svého čísla pořádně opři, kámo!" Obstáli všichni a ještě je po vyslovení jejich jména zalila pořádná sprška tleskání! Pět minut před tři čtvrtě na deset si poprvé dovolili odejít do zákulisí, publikum se ovšem i z pouhého houpání nažhavilo natolik, že ty salvy výkřiků nešlo přeslechnout ani tam vzadu a hluší oni opravdu nebyli. Vrátili se, aby předvedli, jak barevný ten dub umí být - možná stejně jako ten listnáč venku... Snad pouze hudební ignorant by namítl, že je to pořád jen na jedno brdo, stejný rytmus, stejné zvuky a že je to vlastně taková dechovka pro ty starší. Obdobně jako u těch ostatních stylů se vyplatí bedlivě naslouchat, pak se nestačíte divit nad tou rozmanitostí, nad tou přemírou nápadů a v tomto případě i nad tím muzikantským kumštem. Ti, co v úterý na tohoto velikána s nádherným hlasem dorazili, věděli moc dobře, proč sem jdou a všechna ta rozzářená očíčka i široké úsměvy svědčily o tom, že si to tu skutečně užili. Horace sebou přivezl dobrou náladu a tu teď na podzim potřebujeme bez výjimky všichni. A já bych si z toho všeho snad nejradši nechal uplést dready...
Video: Horace Andy & Dub Asante Band @ Roxy – Spying Glass
foto: Robert Kiss (Jahmusic.net)
video: marhol2004 marhol_2004@post.cz