Report z festivalu Melt! od Myclicka

Vielen Spa3 für siebzig Euro!

Jak vám to vyhovuje? Klidně znovu na ty, kteří už tu stopadesátkrát hráli a nebo si raději připlatíte a užijete si třeba Gui Boratta, Caspu, Uffie, Cobblestone Jazz, Lützenkirchena, Fujiya & Miyagi, Editors, Boys Noize, Henrika Schwarze a jako třešničku na dortu slupnete na závěr Björk s novou show a s novými písničkami? Rád srovnávám, rád poslouchám týden starou muziku a rád jezdím na výlety a přesto, že jsem loni na stejném místě přišel o UNKLE, dobrovolně jsem si je nechal ujít na slovenské Pohodě letos. Pravda, bylo to těžké rozhodování, ale slyšet ten u nás tolikrát zatracovaný minimal na zvuku, který opravdu hraje, nechrčí a jednotlivé frekvence neschovává, ale naopak se s nimi chlubí, to byla jasná kompenzace za kapelu, která mi uniká, jak jenom může... Pokud se neřadíte k milionářům, před měsícem jste čirou náhodou nedědili a o strýčkovi v Americe, který by vás najednou hrozně rád viděl, nemáte také ani páru, pak určitě tuze rádi sčítáte, odčítáte, násobíte a dělíte. Takže kolik, že vás tahle legrace s výletem za hranice všedních dnů vlastně bude stát? Kolik peněz na ni dopředu potřebujete? Dvoudenní lupen pořídíte v předprodeji bez padesátníku za 70 Euro, (pouhé dva dny před akcí) při svém asketickém způsobu života jsem dalších šedesát utratil přímo na místě v průběhu festivalu a pak už vám zbývá jen poslední položka a tou je cena benzínu x počet litrů, které váš žíznivý miláček spolyká...



Za tři hoďky na místě? Inu jak kdo. :)

Jeďte ve čtyřech, z Prahy jste za tři hodinky na místě, takže si vezměte ještě pětistovku, šest stovek na hlavu. Že jsem zapomněl na poplatky za stan a za místo k parkování? Zapomněl a moc rád – narozdíl od dalších čtyř stovek, které po vás v Břeclavi před týdnem vyžadovali, stačí našim sousedům ke štěstí to, že jste si lístek na festival vůbec pořídili... První DJ měl svá velká i malá kola roztočit už v 15:00 a vzhledem k naší hudební nedočkavosti jsme odjezd z hlavního města nepodceňovali a opustili ho už krátce po jedenácté. Velmi dobrý nápad to byl! Jedna zácpa u nás, jeden “Stau“ v Německu a ke všemu jsme udělali školáckou chybu – kombinovali jsme totiž hledání v mapě (tedy old-skool metodu) se systémem GPS (tedy nu-skool metodou). Naše Soňa, jak jsme malou paní uzamčenou v malé krabičce pokřtili, si zcela bez emocí svým elektronickým hlasem prosazovala svou, mapa však hovořila jinak a určité ukazatele jsme zkrátka nepotkali. :( Nakonec nezbylo nic jiného, než tu nepříjemnou paní poslechnout a pak už jen sledovat fialovou čáru s bílými šipkami. Kolik zbytečných kilometrů jsme najeli, to už zpětně raději počítat nebudeme - jisté je, že k něčemu nám tohle kufrování přeci jen dobré bylo. Na tu poslední odbočku jsme přijeli přesně z druhé strany a na semaforu tak nemuseli narozdíl od dlouhatánské kolony aut čekat ani minutu. Teď už jen najít místo ke stanování ve vyhrazeném prostoru, která byla těmi před námi velmi rychle rozebírána, postavit týpí, sbalit si pár nezbytných věcí kvůli ošklivě se stahujícím mračnům a konečně hurá za kulturou! Cesta za ní však byla ještě dlouhá...



Co dřív? Co dřív? Vždyť těch lákadel je tu tolik...

Nejdříve na autobusovou zastávku zhruba tak kilometr od stanu a pak přecpanou kyvadlovkou s bojováním o každé volné místo dojet až na konečnou. Že to není ta pravá stanice, jsme pochopili záhy. Tak rychle ještě jednu zpět k pokladnám, u nichž se vinul dlouhatánský had tam a zpět kolem kovových zábran a kde disciplinovaní Němci statečně krůček po krůčku postupovali. Teď už jen vyměnit vytištěnou á čtyřku s čárovým kódem z mailu za textilní(!) pásku na ruku, kterou vám tu přesně na míru zastřihli, popadnout line-up a ten malý krok pro párty člověka byl právě uskutečněn. “Vielen Spa3!“ za námi ještě volal ten mladík s nůžkami. :) Žaludek cestou poměrně zahálel a tak ještě předtím, než omrkneme jednotlivá pódia, musíme ho něčím potěšit... Ale čím, proboha? Těch stánků tu bylo tolik a všechno tak vonělo, všechno tak dobře vypadalo, po frontách ani památky a ceny se pohybovaly v rozmezí 4-6 Euro. Zvolil jsem čínské nudle, které jsem v Břeclavi tak marně vyhlížel. :( Dobrá krmě, dobrá a určitě během noci otestuji i ostatní pochutiny, tedy steaky, pizzu, palačinky, strašně dlouhý hot dog, možná i rizoto, uvidíme. :) Teď ještě půl litrem vody v lahvi zaplnit kapsu a pak hned vzhůru na Caspu! Žetonový systém tu frčí a tak ke každé odebrané lahvi obdržíte také šedivé umělohmotné kolečko a zaplatíte o Euro navíc, které vám při každé další transakci už samozřejmě nepočítají. U stánků s Red Bullem je to podobné, jen pak nevracíte láhev, ale krásný kelímek v tradičních barvách. Jeden jim teď holt bude chybět... :)



Má rád Caspa Red Bull nebo si dá raději Beck´s?

A když Red Bull, tak stylově Red Bull Music Academy Floor, na němž bude stále populárnější DJ již za chvilku řádit. Tak vida, už je to deset let, co nejznámější energy drink vychovává a objevuje nové DJe po celé planetě, jak plachta oznamuje! S dubstepem jsem se tváří v tvář seznámil teprve nedávno a přesto, že v holešovickém klubu Cross panovala vynikající atmosféra, takovýhle rozjetý mejdan jsem tam rozhodně nezažil. Vždyť ten rozvášněný dav, který tak divoce ječel, tancoval naboso a máchal rukama ve vzduchu, znal úplně každou prezentovanou skladbu, kterou si teď spolu s jednotlivými vokalisty na deskách nahlas zpíval a ještě se u toho neméně divoce klátil. Já rozpoznal pouze jeho remix Where´s My Money pro TCho a předělávku stařičké I´m Not Over Yet, kterou po Klaxons překopal ještě Skream, jehož jsme se tu měli také brzy dočkat... Basy, bez nichž se tenhle styl neobejde, byly natolik mocné, že alespoň pravé ucho nejblíže jednomu ze čtyř rohových reproduktorů muselo nutně vyfasovat špunt. Nerad bych po zbytek festivalu poslouchal jen na to levé. Co se míchání týče, byl Caspa velmi hbitý, každý rewind byl oceněn vzrušeným jekotem, při tom třetím jsem vyrazil na průzkum dalších hracích míst v areálu. Nejdříve jsem se ovšem musel dle knížečky patřičně zorientovat, abych za těmi svými hvězdami chodil najisto, naštěstí alespoň teď v pátek mi bohatě postačí tři pódia z celkových pěti! Zdá se vám to málo ve srovnání s osmi hracími místy na Creamfields? Věřte tomu, že už takhle jsem se pořádně naběhal a už takhle zažil strašně moc hudebních dobrodružství...



Jasné světlo, čistý zvuk a skutečná elita – vražedná kombinace!

Vždyť už za chvilku to na nějakém pódiu s názvem Big Wheel Stage roztočí pánové Burger a Voigt, jejichž EP s názvem Roter Platz mi před měsícem přesně sedlo do noty. Navíc mají tohle pódium po celou noc pronajaté hvězdy dvou věhlasných labelů a sice Kompakt a BPitch Control. Je třeba ještě něco dodávat? Snad jen, které to jsou... Takže kromě téhle dvojky tu budou ke slyšení ještě SuperMayer, Gui Boratto, Modeselektor, Ellen Allien hned dvakrát, Tomas Andersson a Sascha Funke. Stačí? Já myslím, že zcela určitě! Když se člověk postavil přímo proti pódiu, viděl opravdu neuvěřitelné věci: vlevo jezero s písčitou pláží, vpravo řádící návštěvníky na houpačkách a prolézačkách, za sebou obrovský stroj z mnoha tun železa, který tu před pár desítkami let těžil uhlí a konečně před sebou? Panečku to byl pohled! Tam v dálce tři plátna, na nichž hrála projekce všemi barvami, motivy a nekonečnými příběhy, inteligentní světla vás bonusově oslepovala za přívalu nové a nové páry a aby toho nebylo málo, také nad hlavami vám to žilo a mohly za to “obyčejné“ LED diody napěchované do několika čtverců. Také odtud to zářilo jasným světlem, také zde se světla přelévala ze strany na stranu a pod rouškou tmy, která s nimi kontrastovala, vás tenhle přetechnizovaný strop dokonale hypnotizoval. Stále jste tu hlavu zvedali – nedalo vám to! :) Jako přikováni jste však byli zároveň ze zvuku! Ale jen na chviličku. Náhle jste se přistihli, jak vás sám nadnáší, jak s vámi cloumá ze strany na stranu, ti kolem vás skáčou vysoko do vzduchu a při každém syčivém nájezdu řvou jako na lesy nebo jako když je na nože bere!



Prší, prší jen se leje a přesto se tu každý směje...

Ti vpředu, obklopeni čtyřmi monitory JBL na aparátu stejné značky, míchali ty důmyslné tracky, které vás snadno ovládaly, ale když jste si chtěli povídat, jednoduše jste si povídali a to zcela bez překřikování. Ono to vážně fungovalo! Tahle stage neměla vítězů, ale ani poražených. Oni si tu techniku předávali jako štafetový kolík, všechno bylo tak logické, všechno tak dokonalé, na každou další vteřinu jste se vyloženě těšili a čekali na zvraty, které se nedaly dopředu odhadnout. Ke všemu žádný DJ nikam nepospíchal a ty skladby byly takové tahavé než zbytečně překopnuté... A lidi kolem? Neskutečně přátelští, usměvaví a vůbec ne studení! Sami se dávali do řeči, sami požádali o zapůjčení line-upu, zajímali se, odkud naše výprava pochází, při každém šlápnutí na nohu se omluvili jako za starých časů – planeta Ferropolis je tak nebývale vstřícná... Ale také na ní prší! :( Ani v Německu větru, dešti poručit neumí, ale nikdo nic nevypíná, nikdo nic nepřerušuje, LEDky jsou zřejmě ve vodotěsném obalu, protože přes ně normálně protékala voda, reproduktory chráněny plachtami a dýdžejové zvesela pokračovali ve své krasojízdě. Kdo měl deštník, (věru velmi veselé modely tu byly k vidění) ten si je vychutnal, kdo počasí podcenil, běžel se schovat pod celtu jednoho z mnoha barů či stánků. A kdo se právě nacházel kousek od Gemini Stage, ten se snadno dostal pod střechu a přitom si tu zároveň vychutnal další festivalovou produkci...



Zamáčkněte slzu a Hercules & Love Affair si poslechněte jindy a jinde! :(

Parta Klee z Kolína nad Rýnem se podle ovací a hlasitého zpěvu fanoušků přímo pod pódiem těšila velké pozornosti a je to přesně ten pop s důrazem na silné melodie, který neurazí, snad jen ta němčina mě trochu tahala za ouška, ale s tím nic nenadělám, byl jsem tu na návštěvě. Zwei Herzen se jmenovala poslední skladba a transparent U Melt My se dvěma červenými srdíčky, který zpěvačka Suzie Kerstengs v závěru jejich vystoupení pozvedla, byl na místě... Na následující Zoot Woman, kteří mi před třemi roky nedopatřením proklouzli ve Vídni v rámci tamní zastávky Electronic Beats, jsem se těšil moc a tou jednoznačně nejpůsobivější skladbou jejich vystoupení byla příjemně houpavá a zvukově zcela vyvážená It´s Automatic. Také tady byl zvuk přepychový, také tady se nešetřilo a zvukaři přesně věděli, po kterém knoflíku mají sáhnout a za co zatáhnout. Bohužel také Melt! se potýká se stornovanými koncerty a o projekt Hercules & Love Affair, který za pouhý rok vystoupal opravdu strmě vzhůru, jsem přišel vážně nerad. :( Naopak zcela dobrovolně jsem se vzdal vystoupení Booka Shade. Jednak bylo hned od začátku zcela totožné s tím břeclavským a ke všemu zvukař Arnovy perkuse, které jediné tomuto “lajfku“ přidávají na živosti, protentokrát upozadil. :( Robyn na pódiu pro live vystoupení skutečná s masivní konstrukcí za zády mě jenom ujistila, že její blonďatá patka je mnohem zajímavější než sbírka diskotékových šlágrů, které se vám pod kůži teď vtírají zpoza každého rohu. Navíc se stále nemohu zbavit dojmu, že její hlas ne nepodobný Kate Bush na určité předepsané pasáže zkrátka a dobře nestačí. :(



Nejhorší jsou ti, kteří nevědí, kdy skončit...

Program byl posunut a než se ke slovu dostanou islandští GusGus, kterých jsme se v Břeclavi také nedočkali, Skream na Red Bull Music Academy Floor by mohl tu dlouhou chvíli zpříjemnit. Mohl, jen by před ním nesměl hrát Goldie, který byl neodbytný a místo toho, aby se po svém setu uklidil do prostoru pro vystupující, musel nám po boku MC Kema ještě sdělit, co všechno má na srdci. Sotva stál na nohou, přesto musel do mikrofonu vyvolávat stále dokola hlášky typu: “Make Some Noise! Make Some Fuckin´Noise! Big Up Skream!“ Na to lze říci opravdu jen jediné: “Ty zlatozubej frajírku, podívej se teď v klidu na nějaké video, abys zjistil, jakou ostudu sis zase uřízl!“ GusGus stále ještě nehráli, tak vzhůru za M.A.N.D.Y., kteří na mě před časem v klubu WaterGate udělali velký dojem. Sice jen DJ set, ale proč ne, když bude dobrý... A byl! “Something for your mind, your body and your soul!“ oznamovala ta známá (a pokud narazíte na toho správného DJe také pravdivá) hláška, jíž si zvolili po nepochopitelně dlouhém zapojování pro své intro. A pak? Zatím poslední výlisek Get Physical, tedy Patrice Bäumel s jeho Roar, který zní jako kdybyste ucho přiložili k motoru vydrážděného Trabanta. Že to bude velký hit letošního léta, jsem se mohl přesvědčit také o den později, kdy ho do setu zařadila dvojka Møenster. Tak nakonec ne Drei Tage Wach od Lützenkirchena, ale tahle pecka tu je tolik populární... Patrick a Philipp se ve svém setu do sedmé hodiny ranní nesoustředili pouze na aktuální věci a k ránu sfoukli prach třeba i z Higher State Of Consciousness od Joshe Winka!



Že se na fesťákách kvůli hluku stejně nevyspíte? Tady jako v bavlnce!

Ranní vystoupení GusGus bylo velmi příjemné díky extended verzím, které byly ještě navlečeny do acidového hávu a spíše připomínalo jam čtyř vokalistů, v němž ta krásná Moss prostě zaznít musela. Po vizuální stránce však poněkud nuda... Muzika totiž nehrála ani z jednoho živého nástroje, nýbrž pouze z elektronických krabiček, z nichž dvojice ve středu pódia ony základy dolovala. Teď ještě rychle do zděných toalet zjistit, zda jsou Němci stejná prasátka jako my (ano jsou!) a pak rychle busem do stanu, zítra to bude náročné! Po zkušenostech z dvoudenních festivalů Cosmic Trip jsem se obával nejhoršího... Jen co člověk zalehne, nějaký nešťastník, který si až příliš ulítl na víkendových after parties, si z nastartovaného auta pustí nějaký zběsilý techno set a to hezky od podlahy, hezky od pedálů. :( Kdepak! I tentokrát byli Němci disciplinovaní a až na výjimky tam někde daleko vzadu, řídili se přesně pokyny. Ze stanu mě pak krátce po poledni tedy nevyhnala muzika, ale příliš vysoká teplota na to, abych se zde mohl ještě povalovat. Teď už by to chtělo jenom horkou spršku a pak zase vzhůru do práce. Tak bohužel, tentokrát jsem byl za to prasátko já sám. Ta dlouhá fronta ke sprchám a už zase se stahující mračna mě od mydlení těla s prozpěvováním Drei Tage Wach dokonale odradily... Snad zítra? :) Produkce prvního pódia tu začínala už ve tři, tak rychle další nudle, tentokrát ty skleněné, a jde se za Renato Ratierem, vzácnou návštěvou z Brazílie a to opět na mou nejoblíbenější Big Wheel Stage.



Byli Franz Ferdinand tím hlavním tahákem? Zdá se, že ano!

Renato byl zajímavý už od začátku - jako jediný tu totiž nehrál minimal, ale nu disco, kterým druhý festivalový den příjemně otevřel. Pro mě osobně jasný favorit, vždyť tyhle desky buď mám a nebo bych je chtěl mít... Faze Action, jeho krajané Pink Monkey Flower v remixu mých oblíbenců L.S.B., k tomu Beyond The Wizards Sleeve, Bangkok Impact, Unit 4, to byla ale krása! Sympatický vousáč doplácel jen na nepřízeň počasí. Tam, kde se včera vrtělo několik stovek lidí, jich teď s deštníky postávalo osm! Naštěstí se vždy jednalo o přeháňky krátké. Tak ale teď zase rychle za Kakkmaddafakka, novou norskou mnohačlennou rockovou a punkovou partou, kterou osobně představil jejich krajan Erlend Øye, jenž nám s projektem The Whitest Boy Alive tak hezky v březnu zahrál v Praze. Byli rychlí, byli zábavní a také originální a já si alespoň prohlédl místo, na které jsem včera úplně zapomněl, tedy Melt! Klub, což nebylo nic jiného než staré vysloužilé skladiště s vysokým stropem. Sotva jsem se zaradoval z nového případného útočiště při další hrozící průtrži mračen, při zpáteční cestě do areálu jsem si povšiml, že ochranka tu ctí podobný režim jako před našimi Red Zone stany. Nejdříve deset lidí ven, pak deset nových dovnitř a fronta už teď po osmé byla velmi dlouhá. Vlastně celkově se teď v areálu nacházelo mnohem více lidí než včera... Kdopak za to asi může? Jednoznačně Franz Ferdinand. Jejich fanoušci ten obrovský prostor před hlavním pódiem krátce po půlnoci naplnili k prasknutí a s tím také souviselo delší čekání na barech či u stánků. Ten druhý den byl zkrátka jiný a i tentokrát jsem toho na programu noci měl opravdu hodně...



Tančí Rob B, tančí Henrik Schwarz, každý se tu musí hýbat - to ten zvuk!

Fujiya & Miyagi rozhodně pohladili i přes poměrně slabý hlas jejich frontmana, Stereo MCs zase příjemně překvapili. Kdo měl při jejich poslední návštěvě Prahy pocit, že Robovi dochází dech, ten se nestačil divit, jak vitální zase byl. To zřejmě díky těm novým energií nahuštěným kouskům! Přesto nechyběly ani ty houpavé hitovky, které je tolik proslavily a které mají v reklamních agenturách tolik rádi... Rob se po pódiu pohyboval neskutečně rychle jako pavouk nebo krab a obě dvě vokalistky se snadno nakazily a přestože se měly spíše držet mikrofonů, střihly si na tomto festivalu také slušnou rozcvičku. A hlavně... Byly neskutečně sexy. Rozhodně si tuhle partu na Summer Of Love nenechte ujít! Netuším, nakolik jazzoví byli Cobblestone Jazz, protože to jsem se právě schovával před deštěm, nicméně Henrik Schwarz svou slabost pro jazz rozhodně neskrýval a ve fůzi s minimalem zněla jeho muzika opravdu přepychově. A jak on za pultem vyváděl! Každý ten tón prožíval, každou melodickou linku protančil, často se při nájezdech zakláněl, aby po přetížení vyskočil zase do vzduchu – velmi zábavný chlapík! Line-up festivalu byl sestaven opravdu rafinovaně. Stáli byste na druhý den k ránu o něco klidnějšího? Ale vždyť by se vám chtělo spát, raději to do vás napereme pod tlakem!

Proboha, this beat is Technotronic, už zase...

Vyjma Róisín Murphy, jejíž live vystoupení bylo také totožné s tím vyprodaným pražským včetně převlékacích manévrů, to na všech pódiích teď dunělo jako o život! Len Faki už nehrál minimal house ale minimal techno, na Red Bull Music Academy Floor řádili brazilští Bonde Do Role, kteří by se dali přirovnat k živelnosti Basement Jaxx, Mr. Oizo skřípal a vrzal snad vším, co mu přišlo pod ruce a víc než o mixování to bylo o cutování. Teď už nepomáhalo ani kafe, ba ani Red Bull mi křídla nepřipevnil a krátce po čtvrté hodině mě Uffie a Technotronic doslova vyhodili před areál. Ne, opravdu už jsem se nechtěl dívat na DJe, jak jen od začátku do konce pouští základy skladeb a už zase poslouchat ty duchaplné texty typu: “Pump Up The Jam, Move This, Move That Body, This Beat Is Technotronic či Ready To Uff!“ S odstupem doby jsem si připadal spíše jako na nějaké vesnické diskotéce, kde se hodiny na umakartové stěně tak náhle zastavily... A takový to mohl být pěkný revival! :) Co naplat, vzhůru na kutě, i tak jsem toho za dva dny stihl víc než dost... Bohužel měli ten samý nápad snad úplně všichni návštěvníci areálu. :( Dvacet autobusů by bylo málo a teď se tu otáčely jen tři a bojovalo se o každičký centimetr místa. Ne, tohle ne! Vzal jsem nohy na ramena a dal si to hezky po svých, vždyť jsem měl o čem přemýšlet a Technotronic mi k tomu ještě pořád vyhrávali! :) Tak ještě jedna noc, ještě jedno nevykoupání se a pak vzhůru do Prahy. Nejdříve do vany a pak hned za Matthew Herbertem!

No comment?! S komentářem, ale už s krátkým... :)

Nemám slov... Víc už opravdu ne! O tomhle festivalu se nedá číst, ten se musí prožít. Člověk tu dokonalou souhru potřebuje cítit každičkým pórem svého těla. Souhru mezi stejně naladěnými fanoušky, souhru mezi stejně naladěnými DJi a muzikanty. To místo je samo o sobě mystické a když k němu přihodíte dokonalý zvuk, dokonalá světla a dokonalé projekce, které byly promítány i na ty železné netvory, ohně do rytmu na jejich ramenech, obrovské UV trubice kontrastující s černočernou oblohou a ohňostroj, získáte tak místo na zemi, z něhož byste se nejraději nikdy nevrátili a jen každý den poslouchali ty, které máte tolik rádi. Konečně jsem měl pocit, že jsem dostal za málo peněz hodně muziky a pouze mě to nakoplo k dalšímu cestovaní... Takže letos ještě možná SonneMondSterne, příští rok jednoznačně Sónar. Vždyť jak je to s tou horou a Mohamedem... Když nejedou interpreti k nám, musíme my za nimi? Je čas dovolených a fesťáků za hranicemi ještě mnoho, tak si taky udělejte výlet, stojí to za to a až si jednou budete prohlížet vaše fotky a videa, tam u srdíčka vás to zase musí zahřát. Určité vzpomínky jen tak lusknutím prstů prostě nevymažete – tak hezké léto v zajetí a objetí muziky!

P.S. Jo a díky Soňo, že jsi nás v pořádku dovedla domů, křivdili jsme ti... :(

myclick

Cobblestone Jazz



Henrik Schwarz



Gui Boratto



myclick

foto: Josef Sedloň josef@chello.cz a nu.skul.breaker nu.skul.breaker@gmail.com
videa: martinah miss.martinezz@gmail.com