REPORT

 

Report z Midnight Sun Sessions od Myclicka

Máte rádi písničky? Takové ty klasické, kdy se jen jeden člověk usadí na židličku před vyprodaný sál, aby zadrnkal na šest strun španělky a hezky od srdce zapěl to, co si před časem napsal do deníčku... Nic víc – žádné elektronické berličky, žádná kouzla, která schovají jeho kolísavý hlas a šikovný manažér pak jen tahá za nitky a vyrábí oslavné PR zprávy. José González se v úterý v Akropoli nemusel schovávat, písničky od Massive Attack, Kylie Minogue, Bronski Beat a Joy Division zazpíval po svém a velmi čistě a sklidil za to potlesk. Když holky ječí, tak se přidává... A klidně dvakrát! :)

 

I reklama může být hezká... S hlasem José Gonzáleze zcela určitě!

Všechny ty týmy kreativců v reklamních agenturách si to moc dobře uvědomují... Do svého spotu mohou nacpat tu nejkrásnější modelku, tu nejzářivější hvězdu bulváru, ale ono to nemusí vůbec klapnout a ten krátký avšak drahý film bude spotřebiteli zesměšněn a mnohokrát parodován. Udat produkt nevtíravou formou za doprovodu skladby, kterou si budete zpívat či alespoň pobrukovat celé dny, tomu se říká terno! Paradoxně pak nikdo nezná interpreta, zato už bezpečně ví, že tahle zazněla u toho auta a tamta zase u toho vašeho mobilního operátora. I tak se rodí hvězdy! Také José González svůj čarokrásný znělý hlas propůjčil komerčnímu sdělení a docela by mě zajímala ona statistika, kterak šel po spuštění kampaně nákup japonských LCD televizorů, na nichž tak ostře září všechny ty barevné míčky, strmě vzhůru. I ten, kdo s koupí ještě váhal, si skladbu Heartbeats ve volné chvilce musel alespoň pohvizdovat. Byla prostě smyslná a špatně, velmi špatně se tomu pokušení odolávalo. Přestože má populární Švéd na svém kontě pouze dvě alba, sestavit z nich živé vystoupení již dokáže a je jedině dobře, že také Praha se stala zastávkou jeho evropského turné...

Death Vessel

Předkapela nebo jen samotná zpěvačka? Kdo ví...

Čekal jsem hodně lidí, stejně jako v případě party The Notwist o den později, že bude však pokračování dalšího z večírků Midnight Sun Sessions vyprodané, to ani v těch nejbláznivějších snech. Nějak nám všem začíná ta Akropole být malá. :( Přesně tohle jsem si uvědomil v okamžiku, kdy jsem měl už deset minut před osmou před sebou zcela napěchovaný sál postávajících. Postávání bylo tentokrát na místě – vrtění se dopředu, dozadu i do stran jako v případě předchozích koncertů v podání Ralph Myerz & The Jack Herren Band či Datarock, by bylo tentokrát nepatřičné a opravdu velmi podezřelé. :) Sálem se právě nesl zvuk rozechvěných strun a ženský hlas. Tak honem na balkón a zabrat jednoznačně poslední místo u zábradlí, odkud bez obtíží uslyším, s obtížemi uvidím! Tak tohle, že je ona slibovaná americká předkapela Death Vessel? Zatím tedy vidím zřejmě jen jejich zpěvačku a kytaristku v jedné osobě... Ti další asi na pódium přiběhnou o něco později. Nepřiběhli! (Pouze v jednom okamžiku na další dvě židle vedle zpěvačky usedli muž a žena a s chrastítky vyrobili přímo na místě rytmickou složku. Dáma s dlouhými vlasy indiánského vzezření a s hlasem Alanis Morissette právě vybrnkávala třetí skladbu v pořadí, efektní bylo luskání prstů do ticha, s nímž poslušně a bez přemlouvání ani nedutající sál vypomohl, ovšem náhle se to stalo...

José González

Tak je to on nebo ona?

Skladba dohrála do konce a následovalo pár zdvořilostních frází, ale hlasem mužským! Je snad ta žena břichomluvec? Co je to za vtip? Žádný vtip, ten plochý hrudník, svalnaté paže a i takto na dálku viditelný rašící knírek ji prozradily, pardon ho! Vždyť také muži umí zpívat nebývale vysoko, vzpomeňme jen na Kelly Family těsně předtím, než ti mladší z téhle povedené bandy začali mutovat. :) Po chvíli se situace opakovala. Ženský zpěv versus mužské promlouvání. Rozhodně šok! Co se týče samotné produkce, byla si poměrně podobná, poměrně smutná a vzhledem k očekávané hvězdě také tak neskutečně dlouhá... Jenže co dokážete za kouzla s jedním živým nástrojem, když vám přiklepnou roli písničkáře? Slyšet ho s dalšími vokalisty a spolu s hráči na mandolínu, banjo, housle, bicí či ukulele, to by bylo o něčem úplně jiném. Zároveň by to však ke konceptu večera, v němž byl na akustické vystoupení tentokrát kladen důraz, vůbec nepasovalo. A tak to bylo pouze o čekání, kdy čas utíkal tak zoufale pomalu. Náhle se zvedl(a) ze židle, následoval úklon a mávání a doprovázen(a) aplausem, rozloučil(a) se s publikem, které se až na výjimky chovalo vzorně a přesto, že se tolik těšilo, nevyrušovalo, ale naslouchalo... A o to jde písničkářům především. :) Sál se teď rozdělil na dvě skupiny.

"Hele, v úterý se stav v Akráči, pokecáme!"

Ta první znovu využila ochutnávky vodky s příchutí grepu, bez níž by se tento výjimečný večer určitě neuskutečnil, ta druhá si velmi pevně střežila své pozice s tím zaručeně nejlepším místem na světě a nehodlala přitom ustoupit ani o centimetr. Akustické koncerty mají zvukaři určitě rádi – příliš se nezapotí a to ani při zvukovce, ani při přestavbě pódia. Žádná se totiž nekonala a kytaru, combo a pár drobností jste schopni uklidit obratem. Sedm minut po půl deváté se tak náhle objevil on, když vykročil pravou nohou na vyvýšený stupínek. Jak moc se na něj všichni těšili, se mohl přesvědčit ihned a jen co se publikum alespoň z části uklidnilo, také on se teď na své židli mohl blýsknout a alespoň na dálku vás pohladit... Jak svým medovým hlasem, tak vibracemi strun zvonivé barvy. Jako by vás vzal okamžitě do náruče a pevně sevřel a až do deseti nepustil. Přesně tak jste si mohli připadat, když jste zapomněli na všechny starosti, uvolnili se a také v tomto případě jen naslouchali. Bohužel ne všude bylo hrobové ticho. :( Skoro to vypadalo, jako by nás ti, na něž už v sále nezbylo místo a k ochozům balkónu se také propracovat nemohli, chtěli potrestat za toto privilegium. Normálně mistra ignorovali a na chodbičkách hlasitým hovorem vyrušovali. :( Naštěstí díky výbornému sound systému, šikovnému zvukaři a s trochou představivosti, jste si ten zážitek nenechali sebrat... Ani za nic!

Vážně si budeme tu krásnou přírodu za chvíli už jen promítat? 

Oproti Joelovi Thibodeauovi, frontmanovi Death Vessel, se mohl švédský muzikant pochlubit mnohem širším hlasovým rozsahem, každá písnička měla také jinou atmosféru, pokaždé si se slovíčky pohrál jinak a věřte nebo ne, pouhá přítomnost kytarového doprovodu bohatě stačila. Tohle však nebyla one man show! Muž i žena, kteří již asistovali předskokanovi, přišli Josého také podpořit a tak jsme se dočkali i doprovodu na perkuse a dalších dvou hlasů, které například Killing For Love přidaly ještě více na naléhavosti. A náhle vám to sepnulo! Vždyť to bude ona – jeho životní partnerka, ale hlavně dáma, bez níž si spousta lidí Koop, kterých jsme se u nás zatím bohužel nedočkali, neumí ani představit. Ano - Yukimi Nagano v celé své kráse ho teď doprovázela na chrastítka a zároveň se přitulila k jeho hlasu. I přesto, že ten její je velmi výrazný a snadno zapamatovatelný, (vzpomeňme jen na Summer Sun) byla si moc dobře vědomá, kdo je tady pánem a kdo má v tomhle představení hrát jen vedlejší roli. Neexhibovala, nevytahovala se... Pokud jste si při poslechu alba In Our Nature listovali bookletem, pak jste si tady přišli na své. Všechny ty zajímavé kresby s přírodní tématikou má na svědomí Elias Araya a kreslený koník vzepjatý na zadních nohou na plátně upozorňoval, že José González bude mít další společnost. Kromě koníka jsme si mohli prohlédnout jakési houpací stromy, jiné jehličnany pak rotovaly na pásovém dopravníku, byl to zkrátka svět plný fantazie, jemuž rozuměl pouze pan ilustrátor, ale na kterém ti ostatní mohli oči nechat...

A komupak přezpívá písničky na další desce?

Když se při těch citlivých pasážích ještě objevily zářící sněhové vločky, jednalo se o dokonalou souhru obrazu a zvuku. I světelný park byl tentokrát jiný... Vždyť je to tak fádní, když reflektory svítí jen ze stropu dolů, vždyť to jde také naopak. :) A tak se světelný efekt umístil na pódium a ten proud světla zářil přes balkón až na strop... Publikum bylo velmi vzdělané, obě desky mělo naposlouchané a podle oblíbenosti se vždy při prvních tónech té které skladby měnila intenzita potlesku a nadšených výkřiků. Navíc mu ti pod ním také průběžně "radili", kterou zrovna chtějí slyšet. :) S masivatakovskou Teardrop to samozřejmě u publika vyhrál na celé čáře, obdobně byla přijata i jiná slavná cover verze a sice Love Will Tear Us Apart od Joy Division v tom jeho, o poznání snivějším, kabátku. Když se všichni tři muzikanti pět minut po půl desáté loučili, asi jen málokdo nepředpokládal, že už se nikdy nevrátí. Zadarmo to však nebylo a on burácení sálu vyslyšel a přihodil další dvě předělávky. V tom prvním případě Hand On Your Heart od Kylie Minogue, v tom druhém Smalltown Boy, kterou tehdy proslavil Jimmy Somerville ještě s Bronski Beat. A po nich? Opět odchod, ale také rozsvícená světla a hudba už pouze reprodukovaná od zvukaře. To vypadalo špatně. :( Ale on se kupodivu vrátil a ještě jednu nám všem zahrál!

Ticho léčí, ale José taky!

Vždycky, když mě automatické bubeníky až příliš týrají a je úplně jedno, jestli uhání v rytmu rovném či v tom polámaném, naordinuji si léčbu. Najednou kolem mě nic neskřípe, nevrčí, nepíská, nic netahá za uši, žádnému pouštěči se placky nekopou a přesto jsem svědkem hudební události. Ten před vámi umí hrát na živý nástroj, ten před vámi má hlas, který je jako mast se zázračnou substancí a na hodinku a něco se vám a nejenom vám věnuje. Pohladí, nabije, poučí i zahřeje. A jestli je to v klubu, kde se dá navíc dýchat bez zalykání a zvukař je k vám ohleduplný, pak máte zážitek, když ne na celý život, tak alespoň do té doby, kdy se interpret znovu vrátí. Pokud jste si z nějakého důvodu nechali tento koncert ujít či se v tom horším případě na něj nedostali, opravdu litujte a příště to napravte. Někdy jeden muž s kytarou vydá za toho nej DJe, který by vám zahrál ten nejdelší set v životě a proplouval při něm jako úhoř ze stylu do stylu. José má dar od Boha a díky za to, že se o něj dělí, přeci jen by to byla velká škoda, když by si zpíval jen ve své koupelně v Göteborgu. I když takový koupelnový duet s Yukimi by byl určitě hodný zaznamenání. A co myslíte? Došlo i na tu tolik slavnou Heartbeats? To je otázka... Fungovala tu a to i bez míčků! :)         

foto: mhd mhd@techno.cz

 
 
 
 

FOTOREPORTY

 
MHD
 
 

ČLÁNKY AUTORA

 
 
 
 
 
 
 
 

Partnerské linky: festivaly 2016