Report z Music Is Everything od Myclicka

Přivezete si ho na vlastní náklady a nebo se vydáte pohodlněji na výlet?

I přesto, že se u nás v klubech začalo blýskat na lepší časy a zejména na sklonku roku člověk nevěděl, kam skočit dříve, aby si náhodou nezlomil nohu a ze zvučných jmen se mu nezamotala hlava, milovníci house music jsou tu ještě stále zanedbáváni. Šance máte opravdu jen dvě – buď si dotyčného přivezete sami a trošku si zariskujete a nebo se bez rizika posadíte do vlaku či žlutého autobusu a za pět hodin už můžete vrtět boky, zdvihat ruce, tleskat a výskat nadšením před tím, koho tolik obdivujete a kdo vás v poslední době svou hudbou očaroval. A vemte jed na to, že Maroš Glaubic a Martin Haberland ví naprosto přesně, kam mají sáhnout, aby udělali radost nejen vám, ale hlavně sami sobě. Vždyť oni tu jejich hudbu hrají a také moc stojí o to vidět své hrdiny v akci! Těm dvěma sympatickým pánům věřím od března roku 2006, kdy jsem si v klubu Elam užil s dalšími stovkami tanečníků Spirit Catcher a o tři čtvrtě roku později mě s Jamesem Flavourem za gramofony jen ujistili, že na tomto místě rozhodně nebudu naposledy. DoubleDecker roztancoval všechna čtyři hrací místa, DoubleDecker to byla dvě podlaží se čtyřmi různými hudebními škatulkami. Nudilo vás to zrovna někde? Nevadí, zkuste to o kousek vedle! Music Is Everything je jakousi poloviční verzí zmiňované noci. Z červeného patrového autobusu se vám stane pouhým otočením kouzelného prstenu malý city bus a vy se můžete bavit buď na plošině u pana řidiče a nebo v zadní části s dobrým hnacím motorem... V praxi to znamená, že zatímco předtím jste byli v rukou hned dvaceti DJs, nyní vám musí stačit silná pětka! Bude?

Maroš Glaubic

Vstupné za babku, šatna ani za tu babku!

Neměl jsem strach, vždyť ty čtyři z ní už bezpečně znám a pokaždé zaujali svou sbírkou, vkusem i míchacím uměním – vzhůru tedy na kopec do vysokoškolského klubu. Inu nebylo to příliš hezké přivítání - Čehúň tady asi opravdu není vyhlížen! Deset minut po desáté jste si skrze zamřížovaný vchod ani ty dva prstíčky neohřáli... Přes mříž však bylo patrné, že osvětlovači teprve svou chloubu nastavují tak, aby každý efekt sáhl přesně tam, kde ho oni chtějí mít a zároveň se ještě zřejmě ladil zvuk. Ten byl právě testován nějakým starším setem, v němž mě i po roce bavily takové pecky jako Richard Dorfmeister s MDLA – Boogie No More v remixu Reverso 68 či A + R od dvojky Studio R ve výtečném remixu Llorcy. Pánové u vchodu požádali o strpení, nezbývalo tedy nic jiného, než počkat až se věci doladí k oboustranné spokojenosti. Pouze dvě dámy byly v tuto hodinu stejně nedočkavé a hodlaly využít levnějšího vstupu. Vstupné bylo mimochodem velmi lidové vzhledem k silné záři hlavní hvězdy - v přepočtu přibližně 130 Kč. Ještě čtvrt hodinky před mřížemi a pak už dobrovolně za ně – vězení s muzikou já tuze rád. Tedy jen pokud je dobrá. :) Teď už si jen odložit svršky a zábava může začít! Věřte nebo ne, za použití šatny tu nezaplatíte ani slovenskou, ani českou korunu a druhým nezvykem je, že místo natrhaných a leckdy také potrhaných papírků obdržíte kroužek s číslem – tolik ideální pro připnutí na svazek klíčů! Začátek párty ovšem nijak nevybočuje od situace u nás... Všichni příchozí nejprve zaberou veškerá místa k sezení, na stoly se přitom hbitě nosí panáky i nealko, ti kteří už si nemají kam uložit zadní část svého těla, postaví se před bar. A tu se to stane!

Martin Haberland & Maroš Glaubic

Budu vám vyprávět jeden příběh, pozorně poslouchejte, bude dlouhý...

Pravidelný tep automatického bubeníka s nimi začne po chvíli škubat a pak už stačí jen nějaká výraznější (nikoli tisíckrát ohraná) skladba a oni postoupí blíže k tomu, kdo jim muziku servíruje. V tomto případě k Marošovi Glaubicovi! Toho přibližně už v jedenáct hodin vystřídal Martin Haberland a i tentokrát se své role vypravěče barvitého příběhu, v němž o dobrodružství není nouze, zhostil velice dobře. Nikam nepospíchal a přitom jste mu neustále viseli na rtech... Pardon, na rukách! Na velmi šikovných rukách. Pravá byla s tou levou přesně sehraná a ani jednou se spolu nezašmodrchaly. Jeho černé desky už dávno vystřídala ta malá stříbrná kolečka a příjemný zvuk, který sice maličko postrádal basy a mohl být o něco silnější, se stal okamžitě vaším vynikajícím společníkem. Martin se nebránil ani zpívaným věcem, z nichž tu jednoznačně zahřála Groove Armada s Love Sweet Sound, tentokrát v remixu od Marka Knighta či Robert Owens s Inside My World v remixu Jimpstera, ale jinak sahal spíše po důmyslně do výšky vystavěných instrumentálkách, jejichž hlavní motiv se nenápadně s každou vteřinou vynořoval na povrch, aby postupně získával na síle a pak už se jen jako kolovrátek opakoval pro ty další, kteří šli náhodou kolem. Nad nimi mezitím několik hlavic poslušně zásobovalo parket barevnými ornamenty a s mlhou se tu opravdu nešetřilo... Již brzy se začaly ozývat první vzrušené výkřiky, které reagovaly na zajímavé momenty skladeb, žilo to ovšem také v druhé místnosti, kde se o zábavu staralo již sehrané duo Michal Mishek a Martin C.O.D.E.

Michal_Mishek & Martin_C.O.D.E.

M + M + M + M + Ralph Lawson = Vypredané!

Právě Martin vytvářel opravdu lahodný guláš, kterým by nasytil každého... Nejdříve svůj oblíbený slovenský hip-hop, pak klidně Stevieho Wondera, do toho nějakou latinu, jazz, funky a ono to přitom spolu ladilo a ke všemu v přechodech sedělo. A navíc bez urážky! Tipnete si, že s touto nadílkou hrál na houseové akci pro nikoho, maximálně jen pro pár sedících, tak jak to známe z chilloutu v Roxy? Chyba! To, co by platilo u nás, neplatí o pár kilometrů východním směrem. Deset, patnáct mladých lidí si jeho set užívalo s úsměvy od ucha k uchu, klátili se stejně jako on divoce do stran, tancovalo se také v párech a vyjma dobrého zvuku tu vládla i dobrá, uvolněná a spontánní nálada... Martin druhý, tedy Haberland, za gramofony setrval až do druhé hodiny ranní, přičemž těsně před vypršením hracího času, zde proběhla teď tolik aktuální rošáda! CDčka se nyní z obou stran přitulila k mixážnímu pultu Pioneer DJM-800, tedy ke skutečné vlajkové lodi této firmy. To bude šéf labelu, který ještě stále vydává asfaltové placky v obrovských nákladech, hrát takto? Už to tak bude... Tou dobou byl už parket nacpán k prasknutí a na obrazovkách i na velkém plátnu, kde žila svým vlastním životem videoprojekce, teď problikávala strohá zpráva: "MIE vypredané!" Sem už nesměla ani noha, abychom my, kteří jsme dorazili dříve, mohli ještě dýchat. Dle očekávání oba bary nestíhaly uspokojovat přání všech a díky absolutně nekoordinovaným a roztěkaným barmanům se na pár kapek čehokoliv čekalo velmi dlouho. Red Bull + vodku tady seženete za sto třicet slovenských korun, dvojku coly za krásných 25!

Ralph Lawson

Ideální terč pro hledáčky objektivů? Ralph Lawson!

Ralph, který plynule navázal na Martinovu poslední skladbu, už v prvních dvaceti minutách upozornil na fakt, že label se dvěma dvacítkami už dávno není orientován na deep house. Také zde se přizpůsobili minimalovému zvuku a smyčky s propracovanými efekty a odborně vyčištěným prostředím tu teď vládly. K velké radosti těch na parketu, kteří si každé to přetížení, každou dokonalou gradaci užívali a ve vzduchu přitom bylo cítit to obrovské napětí... Ralph mezi ně vhazoval třeba Lena Fakiho s My Black Sheep ve strašidelném remixu od Radio Slave, objevil se tu i Burnski s acidem provoněnou Arsid, který tak neplánovaně udělal reklamu nadcházejícímu víkendu ve stejném městě. Kromě Burnskiho tady pan majitel respektované značky roztočil i jiný vlastní produkt, tedy The Third Knife od The Youngsters - věru zdatný obchodník! :) Blesky všech těch fotoaparátů namířených jen a jen na něj ho pořádně rozvášnily. Do objektivů dělal opičky, hrál na vzdušné piáno přesně podle toho opravdového v právě hrajícím tracku a vázal si virtuální smyčku kolem krku, za níž se krátce nato pověsil, jen co si s virtuálním kladívkem ten kus lana přitloukl na snížený strop. :) Zkrátka řádil a stále se jen smál... Z reproduktorů se přitom valilo ven různé syčení, šustění, skřípání, zvuky se tu svévolně přesýpaly, on všechen ten zmatek zručně efektoval a ti před nimi byli jako v hypnóze. Museli se znovu a znovu vrtět do rytmu a nechat se ovládat až do půl páté, kdy se slavnou No Government od Nicolette v remixu Tocadisco přebíral Maroš perfektně odvedenou práci. Tuto a další vznešené pecky pak servíroval prostřednictvím notebooku a gramofonů.

Proč to jde u nich, proč to nejde u nás?

Vedle mezitím bavil Michal Mishek i v tuto pokročilou hodinu ještě stále početnou skupinku na různé bootlegy slavných Jacksonových hitů, trumpety a mocné basové linky tu měly zelenou a ti před ním se spokojeně natřásali s úsměvy na rtech. Každý si vybral, co mu zrovna sedělo, posedávat však nechtěl nikdo z nich! Deset minut po páté jsem vysokoškolský klub musel chtě nechtě opustit, pan strojvůdce by pro mou lásku k hudbě určitě takové pochopení neměl... :) Na přemýšlení nebo spánek jsem měl teď pět hodin času a přesto, že jsem byl plný dojmů, únava mě přemohla. Teprve až v metru se mi to všechno rozleželo v hlavě. Sotva odletí majitel značky 2020 Vision zpět, už týden nato přivítají v Bratislavě na úplně jiném místě dalšího ze zástupců tohoto labelu, kterým je zmiňovaný Burnski. Kolikrát byl u nás Ralph a kolikrát James? Ralph jen jednou, James nikdy! Nemít tu rodinu, závazky, kamarády a práci, která mě uživí, přestěhoval bych se okamžitě, takhle nezbývá nic jiného než cestovat po Evropě. Ale je to vlastně fér? Kde se stala chyba? Vždyť Music Is Everything nebo to u nás neplatí? Zvláštní...

foto: Electric Flower, Dušo Dash