Report z Indies Scope živě v klubu Roxy od Myclicka

Dvě formace za dvě hodinky? Především honička pro zvukaře! 

Chvilku to trvalo, ale nakonec mi to došlo... Rozhodně bych neměl ty živé nástroje podceňovat a už vůbec ne zanedbávat! Desky, CDčka, empétrojky i wavy jsou fajn, ale většinou dostanou svůj díl pouze uši, zatímco pro oči to zase až taková pastva není. Vidíte totiž jen skloněnou postavu nad mixážním pultem a opravdu pouze tušíte, že právě teď otočila knoflíkem zprava doleva. Ať už to bylo před časem na koncertu projektu Bonobo či před týdnem na výborném živáku Tata Bojs, ten pohled na množství muzikantů v akci mě bavil o poznání více. Dávali do toho úplně všechno, řádili na pódiu a v rukou třímali nástroje, na něž byli schopni vykouzlit líbivé melodie i fascinující muziku. Zatímco Tatáči se bez elektriky zejména díky obrovské projekci neobešli, ve čtvrtek to bylo přesně naopak a kromě pár voltů pro elektrické kytary, mikrofony, komba a odposlechy všem hráčům stačily pouze jejich šikovné ruce. Už pět minut po osmé se na černém stupínku za svými nástroji rozmístilo muzikantů šest. Přeci jen ten večer se tu měla představit dvě hudební tělesa, už dopředu byl slibován křest, nějaký ten čas zabere také nutné přestavění nebo spíše vyklizení pódia, jinak to zkrátka nešlo. Inu, kdo dorazí později, zbytečně se ochudí...

Za vším hledej ženu! S bubnem...

Že organizátoři neočekávají v klubu popraskané švy, bylo jasné už na první pohled. Balkón i chillout protentokrát hermeticky uzavřeny, před pódiem v tuto hodinu postávaly pouhé tři desítky lidí, ti ostatní byli rozmístěni v okolí baru či posedávali po stranách kolem parketu. No nebudou to mít lehké... Kdo? Uskupení, které si říká Prosti dumi. Mezi pěti muži stála v samém středu žena a stejně jako se nedala přehlédnout, stejně tak byste ji nepřeslechli. Říká si Gabra, její hlas byl neobyčejně znělý, ale zároveň tu měla ještě jednu důležitou funkci. Před ní trůnil na stoličce úzký avšak obrovský buben zvaný tapan, na nějž hrála oběma rukama respektive paličkami. Bubny jsou pro tuto formaci, stejně jako pro celý balkánský folklór, zcela nepostradatelné a jeden by jim rozhodně nestačil. Vzadu tak ještě další z členů udával rytmus, i když v tomto případě se nejednalo o klasickou bicí soupravu, nýbrž o dva různě objemné sudy nahoře potažené patřičnou blánou. Přestože úloha každého byla určitě nepostradatelná a všichni měli své kvality, jasně tu vyčníval ještě jeden z nich – původem bulharský zpěvák a kytarista Assage. Právě on vyplňoval často prostor mezi jednotlivými skladbami vyprávěním ve své mateřštině za překladu Gabry, abychom se o osudech té které písničky dozvěděli to podstatné.

Kde je kmotr? Kde je šampus? Kde je CD?

Oba dva si tu pak střihli vydařený duet ve skladbě Neposlushnite deca a myslím, že v tomto případě opravdu není potřeba překládat. Gabra nasadila ten typický pavlačový ječák a iluze, kterak dostává nezbedné dítko vyhubováno za rozbité okno, to byla dokonalá... Jednotlivé skladby voněly dálkami a často jste si díky nim uvědomili, jak moc tady v té naší překrásné zemi přeci jen jednu věc postrádáte. Moře! A neříkejte, že byste o něj nestáli... Pódium citlivě zalévaly červené a zelené reflektory, škoda jen, že to velké plátno, respektive dvě spojená "malá", nebylo využito. Do země, do níž jsem se prozatím ještě nikdy nepodíval a nechal si o ní jen takto "přednášet", jsme mohli nahlédnout alespoň díky tématickým záběrům. Vtipné a určitě neplánované intermezzo přišlo v okamžiku, kdy se Gabra se svými kumpány rozhodla aktuální CD Ajde na balkana pokřtít. V daný okamžik neměla k dispozici ani kmotra, ani šampus, dokonce ani inkriminovaný nosič. Vzniklá situace ji rozesmála natolik, že si rukou pohladila viditelné bříško a prohlásila, že má jen strach, abychom nekřtili hned nadvakrát. :) Nakonec se podařilo! Pro CD a šampaňské byl do zákulisí vyslán jeden z členů a Karel Heřman, zpěvák nastupující party, se dostavil hezky po svých, aby vzápětí novému miminku popřál hodně úspěchů na cestě za posluchači. Sobci rozhodně nejsou a tak velká láhev šampaňského následně kolovala po sále...

"Střídání, ale honem!"

Gabra krátce poté upozornila, že po koncertu je přímo v klubu možnost k zakoupení jejich muziky, nevtíravě zmínila adresu také na webové stránky a vzápětí se tento sextet dal znovu do díla. Posluchačská obec se tady postupně rozrostla a naštěstí nenechala tuto velmi zajímavou kapelu ve štychu. Věřím totiž, že pokud by nepřišel pokyn "shora", hráli by celý víkend a možná, že ještě v rámci Free Mondays. :) Měli v sobě tolik energie, ovšem o pódium se museli dělit, to byl ten problém. Ten pokyn jim maličko překazil plány a místo už ohlášené písničky z nakonec přeci jen pokřtěné desky, se rozhodli zařadit pro tento večer jinou. Mě osobně vzaly hodně za srdce skladby Psy, Train a Hmm daj daj. Gabra je pěla velmi procítěně a přitom uvolněně, zatímco muzikanti se činili a přímo z nich dýchalo ono tolik důležité nadšení. Tři čtvrtě na devět ukazovaly hodinky, když se Prosti dumi loučili za potlesku přihlížejících... A tak se balilo, odnášelo, zapojovalo, zkoušelo a ani ne po čtvrt hodince přišel čas pro druhou avizovanou kapelu. Bylo jich o jednoho více a na pódiu to teď vypadalo následovně při pohledu zprava: zcela v rohu Martin Krajíček s mandolínou a s kytarou, za ním s basovkou Roman Mrázek, u perkusí Jan Kluka, za ním u velké bicí soupravy pro změnu Kluka Zdeněk. Zcela vlevo hráč na tenor saxofon René Senko, před ním ještě hráč na altku a didgeridoo David Synák a prostor přímo vpředu a ve středu pódia vyfasoval vzhledem ke své mohutné postavě opravdu nepřehlédnutelný Karel Heřman.

CK Čankišou Travel s all inclusive

Jako by někdo mávl proutkem, jen co poškádlili bicí a udeřili do strun, tak zatímco krátce po osmé zel parket prázdnotou, náhle se alespoň do poloviny sálu zaplnil a ihned zde započal divoký taneční rej. Však také ta jejich hudba byla energická a už po prvních deseti minutách tahle parta jasně dokázala, že ostudu nám před čtrnácti dny v Pákistánu určitě nedělala. Tedy pokud zahrála stejně dobře jako tady... Mělo to šťávu, mělo to švih a Karel tomu dodal tu správnou živočišnost. Navíc oba bubeníci se opravdu činili a v okamžiku, kdy blonďatý David sáhl ještě po dlouhém didgeridoo a ozval se charakteristický zvuk tohoto nástroje, připadali jste si jako pod hypnózou. Ani ostatní hráči u mikrofonů nezaháleli a svého frontmana čas od času podpořili skandovanými výkřiky, kterým rozumí jen těmi pověstmi opředený lid Čanki. Každá z těch skladeb měla svou historii, ke každé z nich připojil Velký Karel nějakou tu vzpomínku. Takto jsme se například dozvěděli o loňské návštěvě francouzského Manapany Surf Festivalu, jak to na místě samotném vypadalo i jak moc je tento výlet pro vznik další písničky do jejich repertoáru inspiroval.

Příliš veselý pohřeb...

Jindy se vzpomínalo na Gorana Bregoviće a na jeho v originále ponurý pohřební kus, aby vzápětí těch sedm předvedlo, co se ze základů této skladby dá také vytvořit za rozvášněnou lahůdku. Také Karel si nakonec zahrál na jeden nástroj – konkrétně na malou, samozřejmě patřičně vyleštěnou a zvukem velmi pronikavou, trumpetku a ti dole pod touto vášnivou téměř karnevalovou hrou řádili. Jim přišel poloprázdný parket vhod a místo tu měl úplně každý! Čankišou nekřtili CDčko jako jejich předchůdci, ale zmínili alespoň nedávné vydání vlastní knihy s názvem Ukopnutý palec! Zhruba po tři čtvrtě hodinové show, kdy se tahle parta několikrát dočkala vydatného potlesku, se oba bubeníci spolu prohodili a starší z Kluků zaujal místo u perkusí, na něž si připevnil víko od popelnice... Ten kovový zvuk koncert ještě příjemně osvěžil a s rytmikou, s níž by Čankišou zajisté zabodovali i na Kubě nebo v Riu, jsme se posunuli až k samotnému závěru tohoto velkolepého večírku. To víte, že jsme si je ještě vytleskali zpět a přidali nám! Nechyběla představovačka všech šikulů, frontman několikrát poděkoval nám, ale také zvukařům, kteří se starali o to, aby vše znělo jako i jinde po světě a vzhledem k tomu, že tam někde v dáli se zvon desetkrát rozezněl, na další přídavek už to nevypadá... Škoda, ačkoliv nebyl parket plný a ochozy balkónu protentokrát opuštěné, přesto na obě sestavy ta jimi vyrobená atmosféra musela zapůsobit!

Čekání na léto

Pokaždé je to stejné... Dívám se na ně, poslouchám je, srdíčko buší radostí, tělem se rozlévá blažený pocit a pak jdu domů a trápí mě jen jedna jediná věc. Proč já jsem se vlastně nenaučil hrát alespoň na jeden hudební nástroj? Vždyť je v něm ukryto tolik síly a tolik možností! Vždycky nakonec jen mávnu rukou, svedu to na nedostatek času a možnou absenci hudebního sluchu. Preferoval bych klavír, ale teď na stará kolena? Těch třináct muzikantů ve čtvrtek nasadilo laťku tak vysoko, že na ni nedosáhnu ani s pětimetrovým žebříkem. Nástroje měli roztodivné, hráli na ně šikovnými prsty a určitě za tím vším bylo spousta let dřiny. Raději zůstanu u pasivního pozorování, ale jak na Čankišou tak na Prosti dumi se zase brzy vypravím a pokud by to mělo být pod širým nebem a pod rouškou tmy, v níž se tak dokonale sní, tím lépe! Nezbývá nic jiného, než v téhle nepříjemné a za nehty zalézající zimě vyhlížet první sluneční paprsky a trpělivě vyčkávat na zveřejnění festivalových programů... Rozhodně si tyhle dvě kapely nenechte ujít!