Report ze křtu nového EP Alvik od Myclicka

Co mají společného Alvik s Garnierem? Jsou nedočkaví... :)

Tak v kolik hodin bych tam asi tak měl být? Základní otázka, od níž se už tradičně odvíjí to, abyste o celý koncert nepřišli a zároveň neztratili příliš času čekáním... Jenže Alvik překvapili publikum úplně stejně jako o pět dnů dříve na tom samém místě Laurent Garnier. Žádná hodinová předváděčka, při níž vám kapela zahraje s vypětím všech sil veškerý materiál, jež stihla nashromáždit plus v přídavku ještě některé věci zopakuje. Jednoduše proto, že nic jiného už k dispozici nemá. :) Alvik tu jsou s námi přes pět let a za tu dobu rozhodně nezaháleli. Do Paláce Akropolis jsem dorazil "už" ve čtvrt na devět a... A oni už hráli! Jak dlouho vám samozřejmě nepovím. :) Přivítal mě zcela zaplněný sál, kam by se sice ještě další fanoušci vměstnali, ale takhle to bylo mnohem pohodlnější. Jen nějak dost dobře nechápu, proč mám vždycky to štěstí že se postavím za dva jednoznačně nejvyšší chlapáky, kteří ke všemu jako na potvoru celý koncert prostojí jako solné sloupy. :( Věřte, že pokud byste si s Alvik chtěli zahrát, nepochodili byste... Ne snad proto, že by byli nafoukaní a vy přitom zbytečně patřili za šikulu, multiinstrumentalistu a hudebního génia. Neměli by vás totiž kam postavit - to pódium bylo zaplněno do posledního volného místečka!



"Míň kláves a víc zpěvu. Víc bicí a míň trubku..."

Zcela vzadu se svou rozložitou soupravou bubeník Martin Valihora. Těsně před ním klávesák Audun a vedle něho další (prozatím volná) klaviatura se značkou Nord Electro. Přímo na kraji pódia (a to tak, že hrozilo přepadnutí) sám kapelník téhle sestavy - Mishan. Vedle něho kontrabasista Petr Tichý, jemuž se "povaloval" u nohou druhý takto obrovský nástroj. Zřejmě rezerva. :) Na opačné straně pódia byl mini prostor pro dechy a uprostřed toho všeho vybavení už jen Anya. To sluníčko, které se nikdy nemračí a tentokrát s velmi výrazným nalíčením. Slušelo jí to a takhle na dálku s kontrastem bělma v očích vypadala úplně jako Skye Edwards. Víte jak to je... Když se směje někdo na vás, bezpečně to funguje - nevědomky se usmějete také a těch rozzářených tvářiček tu bylo opravdu hodně. Zvukař Michal měl všechny muzikanty pevně v hrsti a oni mohli jen slušně požádat, aby zatáhl za příslušné knoflíky podle jejich přání. Hezky jako rukojmí. :) A tak se také ještě v průběhu vystoupení ladilo a odchytávány byly také zpětné vazby, aby měl každý ty nejlepší podmínky a podle nich pak podal ten nejlepší výkon. Na zvuku ven nebylo naštěstí nic poznat - ten byl křišťálový a dynamický, ostatně jako vždy na tomto místě. Bojovalo se jen s poměry v odposlechách. A ten boj byl nakonec vítězný!



Dlouhý štafetový běh s neustálým povzbuzováním fanoušků...

Každý, kdo slyšel veškerou muziku, kterou Alvik dosud vydali, každý tu dostal příjemný bonus. Nic nebylo zahráno úplně stejně jako na jednotlivých nosičích. Už je proto, že z původní sestavy, která se podílela na debutu Breathing Geometry, zbyli v Alvik už jen Anya a Mishan. Bylo tedy nutné znovu zkoušet a pilovat, pilovat a zkoušet. S výsledkem však mohou být do puntíku spokojeni. Ať už to byla dovádivější Ballad In Paris nebo naopak smutná Crawling, oblečeny byly do nových aranží a všechno do sebe příjemně zapadalo tak, jak si tu jednotliví členové podávali štafetu... Oproti deskám byly také skladby nataženy do větších délek a to tak, aby jejich sólové vyhrávky patřičně vynikly. Pak už jen stačilo, aby publikum začalo reagovat, kapelu vzápětí zasypalo nadšení z parketu a ta jiskra přeskočila. Scénář byl následně podobný... Nástroje ustoupily maličko do pozadí, provokativní výkřiky si je po kratším preludování zase přivolaly zpět a publikum tak znovu získalo svou sladkou odměnu za pozornost.



Slepice nebo vejce? Muzika nebo film?

Se zavřenýma očima jste v jejich muzice snadno slyšeli 4 Hero nebo The Cinematic Orchestra a okamžitě vás vtáhli do svého tajuplného světa, v němž je tolik místa pro melancholii. Po otevření očních víček jste kousíček za nimi zaznamenali pohyb na plátně, o jehož funkčnost se po celou dobu koncertu staral Francouz Gyomh a už dlouho jsem nezažil, aby obraz tolik korespondoval s muzikou. Nebo to bylo opačně a jednalo se jednoduše o hudbu k filmu? Možná... Každopádně ty toulky poloprázdným městem, jehož cvrkot byl občas sledován přes zábradlí na balkóně, různá malebná zákoutíčka, hra s denním světlem a slunečními paprsky nebo pozorování hladiny rybníka se šlahouny trávy, které se hýbaly, to vše patřilo mezi umělecká dílka a citlivý přístup k věci. Také osvětlovač se činil a se světly to rozhodně nepřeháněl, vědom si toho, že tohle je spíše komorní večírek a že by zbytečně vyrušoval... Škoda jen, že efekty tuhle partu oslepovaly - Anya si často musela clonit oči, aby měla přehled o dění tam dole.



Noc duetů aneb všechno dvakrát!

Exceloval ovšem také Mishan. Kromě toho, že v jeden okamžik zapomněl, který že track bude následovat a Anya mu za to mávajíc setlistem před všemi musela naoko vyhubovat, dvakrát opustil své čarovné mašinky a posadil se za bicí. To však neznamená, že by bubeníka Martina přitom poslal do zákulisí otírat se ručníkem. Bicí soupravy byly totiž na pódiu hned dvě a on si tak dal s Martinem nádherný duet. Konkrétně Wonder byla opravdu propracována k dokonalosti. Anya prozradila, že je to její oblíbená a v tom se určitě shodneme, zvláště v této svižné úpravě... Také duetu obou kontrabasistů jsme se dočkali. To, když na pódium dorazil zavzpomínat původní basák sestavy - Martin Zpěvák. Můžete mít tisíce šikovných mašinek, ale to vrzání smyčcem po strunách, které tak snadno ježí chloupky, toho prostě nedosáhnete. Obzvlášť, když si kontrabas ještě vynásobíte dvěma. :) Nejvíce prostoru dostali muzikanti ve skladbě Beat Skip a ten obrovský potlesk si za své řádění odnesl hráč na saxofon, trubku, flétnu a trombón - Bharata. Pokud jsem v ten okamžik něčeho litoval, tak že se na pódiu ve čtvrtek nesešel s Philippem Nadaudem. Mohli tak přeměřit síly, které byly podle mého vyrovnány! Tahle se utkal v souboji "jen" s Vítkem Pospíšilem, respektive se oba pánové slušně doplňovali. A když se Vítek zrovna nedotýkal náustku, nechal hovořit své ruce na další klaviatuře, kterou měli Alvik k dispozici. Tedy ti si umí vybírat své spoluhráče a hosty - co člověk, to talent snad od kolébky. Ani Anya u mikrofonu neosiřela a také ona si mohla dát duet. Ale s kým?



"Já jsem Anya a to je Tonya. A já jsem Tonya a to je Anya!"

Tonya Graves jí sem přišla dělat milou společnost. Nejprve si holky střihly vtipnou scénku: "Já jsem Anya, já jsem Tonya a to je Tonya a já jsem Anya," kdy se na střídačku vyměňovaly za stojany s mikrofony, pak Anya připomněla, kolik lidí už se jí ptalo na to, zda není ta slavná Tonya Graves a pak předvedly, co se za svůj dosavadní život naučily a jaké zlato v hrdle obě nosí. Každá si je jistá v jiné poloze, ale jedno mají společné - svou kdysi nedokonalou češtinu už neuvěřitelně vypilovaly. A ten přízvuk... Ten je prostě k sežrání! To ovšem neznamená, že Alvik budou odteď zpívat česky, jejich příspěvky byly stále v angličtině stejně jako jediná hláška, kterou pronesl bubeník Martin, když se stal kmotrem nového CD s názvem Cold June. "I Don´t Use Alcohol!" pravil, když chtěl s lahví dobré vody stříbrný nosič polít. A mně byl náhle velmi sympatický. :) Nakonec ho přemluvili a ze zákulisí sem opravdové šampaňské donesli... Zřejmě měl pravdu. Téměř dvě minuty jsme čekali na to, než povolí drátky na zátce a on ho odšpuntuje. Ale že to bylo napínavé. :) Nakonec se podařilo a po usušení si jeden šťastlivec může nový materiál přehrávat - CDčko bylo katapultováno přímo mezi fanoušky! Tolik lidí a jen jeden disk? Ti ostatní si nemuseli naštěstí zoufat. Anya jako správná obchodnice několikrát v průběhu koncertu zmínila, kde je možné CD zakoupit a zároveň jakou adresu je při surfování nutné zadat do prohlížeče, abyste ty internetové Alvik mohli navštívit.



Nehrajte to na nás, stejně se ještě vrátíte! Zahrát...

Když se s námi deset minut po půl desáté loučili a všech devět se jich seřadilo na okraji pódia za hradbou odposlechů, každý v tom sále věděl, že je to jenom taková hra... Ta odezva byla v průběhu koncertu mimořádná - publikum poutavě vše sledovalo, vlnilo se do rytmu, každá změna, každá známější skladba, každá vtipná hláška, kterou Anya pronesla, to vše bylo přijato s bouřlivými ovacemi a oni si moc dobře uvědomovali, že nám něco dluží! Chvíle napětí, pískot, jekot, plácání rukama a konečně byli zpět. Na hosty se muselo chvilku počkat, ti jako kdyby už byli na cestě domů, ale nakonec jsme si je užili také. A moc rádi! Stejně jako další pokračování těch pohyblivých obrázků v projekci. Když se pět minut před desátou po přídavku znovu seřadili, vypadalo to už bledě. Nepamatuji se, kdy naposledy jsem zažil takhle dlouhý potlesk a pokud by ke slovu nepřišla světla v sále, tleskáme tam všichni snad ještě teď. :) Jenže ono bylo tak nějak proč tleskat... Jednoduše za všechno, co pro nás po ty dvě hodiny udělali!

Hudba pro říjen i pro červen, zkrátka po celý rok s Alvik a nikdy jinak!

Už několik let po sobě to mám stejně... Do klubu dorazím v deset, v jedenáct, odcházím naopak až v půl páté. Takže jestli dobře počítám, šest a půl hodiny muziky mě víkend co víkend obklopí, ty skladby nemají začátek ani konec a jen volně plynou. A občas bez emocí. Pak vím naprosto přesně, co udělám. Dám si zase nějaký živý koncert, u něhož se člověk jen rozhlíží, pozorně naslouchá a nechává se rozmazlovat a hýčkat. Podzimní plískanice jsou takřka na dohled a půl roku budeme zase čekat na to teplo, které máme všichni tolik rádi. S hudbou Alvik bude to čekání mnohem kratší a strašně rychle to uteče, to mi věřte. Takže sledujte jejich stránky či MySpace a pokud zrovna nebudou koncertovat, pak si jejich EP Cold June pusťte alespoň doma. Teď už jen věřím, že červen tolik chladný nebude. Stejně jako každý rok budu mít totiž měsíc dovolené a stejně jako každý rok bych si ji rád užil na sluníčku. Slibuji ovšem, že si pak na tohle EP vzpomenu. Jinak zni v říjnu, jinak bude znít v červnu a tak je to správně...