REPORT

 

Report z vystoupení Laurenta Garniera od Myclicka

V roce 2000 roztáčel Jeff Mills své placky na festivalu Open Air Field a ruce všech šly nahoru. V roce 2003 roztáčel Laurent Garnier své placky na festivalu Open Air Field a ruce všech šly nahoru. O pár let později Jeffa obklopil početný orchestr, o pár let později stál Laurent na stejném pódiu s hráči na trombón, trumpetu, klarinet a klávesy, které tak věrně uměly napodobit také kytaru. Jeden nástroj však přeci jen trochu vyčníval. Saxofon! Pak stačilo pódium zahalit do červené a měli jsme ho před sebou – tohle byl pravý The Man With The Red Face! V úplně vyprodané Akropoli... 

 
Oba dva tu hudbu nade vše milují... Jen jeden si však ve čtvrtek zahrál!

Jsou věci, které se vyplácí nepodceňovat a u Laurenta Garniera to platí dvojnásob. Jeho večírky v londýnském klubu The End patří mezi ty pověstné. Dorazí prý večer a odchází až ráno! Že na tom není nic divného? No jo, jenže barmani mu tam pokaždé jen sečtou všechny ty vypité minerálky, které za ním k DJskému pultu v průběhu noci nosili - to zřejmě ta jeho hudba ho samotného tolik nakopává! Začne prý vymazleným intrem, dá si lehkou rozcvičku v down-tempu, pak roztočí nějaké ty tucky, po půlnoci se set zvrhne do polámané rytmiky a k ránu už to pěkně uhání... Takhle jsem to znal z vyprávění toho, kdo mu byl pár měsíců na dosah ruky a pokud jsem se něčeho obával v ten čtvrtek 11. října, tak že tenhle hudební nenasyta chytne slinu a s jeho živákem to bude vypadat podobně. Už při dlouhém čekání na akreditaci, které tentokrát zdržovalo předkládání občanských průkazu a poskytování autogramů od všech zde zapsaných, jsem pochopil, že dochvilnost byla opravdu na místě! Čtvrt na devět ukazovaly hodinky a to, co znělo zezdola z útrob klubu, ani v nejmenším nepřipomínalo set stabilně rozdováděného DJe Tvykse, který měl hostovi rozdmýchat atmosféru! Šuškanda nahoře nelhala – mistr dokázal, že stejně "sobecký" umí být nejen při svých setech. :) Škoda! Člověk, který tak dlouho a hlavně s láskou připravuje pořad French Connection a jenž rozhodně nemá problém se svlečením svých pestrobarevných elektrikářských montérek, by si rozhodně vedlejší roli zahřívače zasloužil...



Jeden Laurent, dva Filipové, Benjamin aneb ne vždy je sedmička šťastná.  

Na druhou stranu nebylo tak nějak co zahřívat – teplota v sále už byla deset minut před půl devátou značná. Zhluboka tu dýchal úplně každý, výkonná světla se činila, nemluvě o všech těch mašinkách na pódiu... Tak přece – nevydržel to! :) Zatímco kapele stačí leckdy hodinka, tady to mohlo dunět už od osmi, soudě podle nálady v sále, do něhož nebylo zrovna lehké se dostat. Zákeřně zezadu to nepůjde, také balkón už je poměrně obsazen, snad pomůže opět boční vchod u pódia s oblíbenou taktikou: "vlezeš zprava, po centimetru postupuješ nenápadně doleva, až dokud nejsi uprostřed!" Tak ale kdepak je máme? Ve středu pódia on, ten charismatický čtyřicátník, po jeho levici klávesák Benjamin Rippert, po jeho pravici trumpetista Philippe Anicaux a pak člověk vyzdvihovaný do nebes, saxofonista Philippe Nadaud a... A to je všechno! I když bychom započítali šikulu přes projekce, který je stříhal přímo ze zadní části pódia, přihodili jejich vlastního zvukaře, jakožto rovnoprávného člena tohoto zajímavého uskupení, pořád by z nás neměla matikářka radost. Vždyť jich mělo být sedm a to dokonce bez pana vedoucího! Řeknu vám upřímně, jsem moc rád, že jich nebylo sedm... Pozornost všech byla v tu chvíli upřena stejně jen na něho, přičemž ten obrovský a silný magnet vám tu pootočenou hlavu násilně nasměroval do středu pódia a to i přesto, že na první pohled právě on nedělal vůbec nic zvláštního.



"Už zase Crispy Bacon? No, že jste to vy..."

Otevřený notebook, hradba přístrojů a zařízení, o jejichž funkčnosti (snad) svědčily všechny ty rozsvícené diody a na stole před sebou další technické vymoženosti, kterými měnil charakteristiku zvuku - takto v kostce vypadalo zázemí toho slavného Lorána. Jenže pozor! Kolik dirigentů jste viděli při koncertech, pokud pomineme vážnou muziku? Moc jich nebude, že? Taktovku v ruce nedržel, ale přesto, že už toho s tímhle triem po světě tolik nahrál, přesto měl potřebu jim znovu ukázat, kdy právě oni mají spustit, případně kolikrát svůj příspěvek zopakovat. Úplně se do jejich muzicírování ponořil... A když se na chvilku zase vynořil, ztratil se pro změnu v mlze v zadní části pódia, když se zrovna cítil tak nějak nepotřebným. Většinu času ovšem řádil za svou technikou. Tady v daný okamžik pouštěl jednotlivé loopy a základy skladeb, přímo na místě je efektoval tak, že dostávaly nové tvary i slušivější kabátek, trumpetistův příspěvek takřka umělecky rozstříhal na kousíčky a vlastně ještě jednu funkci tu měl. Byl zkrátka konferenciérem tohoto večírku a tak se také ke každé skladbě vázala nějaká historka. Zavzpomínal například, která z nich už je téměř dvacet let stará nebo kolikrát už od lidí slyšel, aby zahrál svou slavnou Crispy Bacon a jaké přitom mívá pocity. A co myslíte, dočkali jsme se jí? Dočkali! Ta drsná, syrová, dunivá, ale i rafinovaná pecka tu rozvlnila dav a přesto, že jsme byli všichni v tu chvíli nalepeni na sobě, hýbat jsme se museli - tohle nebylo nic pro komorní večírek ve skupince intelektuálů...



Kopák, hajtka, kopák, hajtka, ale což takhle trocha blues?  

Hlasité pokřiky Laurenta hecovaly, při každé změně se zdvihly nové a nové vlny nadšení, neposedné vlasy mu létaly ze strany na stranu, jak se nechal už poněkolikáté důvěrně známým materiálem strhnout, upoutával důmyslnými efekty a zatímco všichni muzikanti odpočívali v zákulisí, on byl opět králem! V 022 zase jasně dokázal, že ten vyzdvihovaný, už tolikrát oceněný a hlavně pověstný detroitský zvuk nemusí nutně vzniknout v této industriální mecce. S trochou kumštu, hudebním sluchem a fantazií si každý zvládne ten vlastní "detroit" vyrobit sám na jakémkoliv kousku naší zeměkoule. Úplně stejně jako to kdysi udělal on... V tomto okamžiku ty pod sebou přímo hypnotizoval. Ovšem i přesto, že ten přepychový zvuk Akropole umožňoval slyšet každičký tón těchto vynikajících skladeb, přesto se logicky nabízela mnohem lepší podívaná, když na pódiu tohle kvarteto jamovalo společně... "I need more blues!" poprosil několikrát klávesáka Benjamina, když se rozněžnil u skladby Barbiturik Blues. Vzápětí vtipně glosoval, že bohužel milý Benjamin anglicky neumí a svou prosbu zopakoval hezky ve francouzštině, aby mu to bylo jasné. Přání splněno, Benjamin se skutečně činil a koncert tak získával na pestrosti, přičemž dav se spokojeně vrtěl do rytmu, přesně tak jak on pískal. Ať muzika dusala či byla rozvláčná, pokaždé ti dole patřičně zareagovali.



Co se to děje? Proč všichni tak křičí, když svítí červené světlo?

Když se nás naivně zeptal, zda stojíme o drum'n'bass, každý, kdo měl album Public Outburst, už tušil, která že asi přijde teď... A tak si MBass snadno řekla o nové taneční kreace. To už bylo překvapivě na parketu více místa a ti odvážnější se tu mohli konečně vyklánět také do stran. Vědom si toho, že tu chybí hlas Spleena, MCho, který téhle skladbě vtiskl její osobitost, oznámil Laurent do mikrofonu, že protože tu s námi Spleen není, alespoň dechy právě tu jeho pasáž nahradí. Působil vyrovnaně, uvolněně, často se od srdce zasmál, bylo zkrátka vidět, že ho to přijetí těší. Sympatie získal totiž okamžitě a ten důležitý kontakt mezi vystupujícím a přijímajícím tu zafungoval na jedničku. Ani nemá smysl uvažovat o tom, na co ti v sále čekali jednoznačně nejvíce. Respektive na jakou... V okamžiku, kdy se pódium ponořilo do červené barvy, to došlo úplně každému. Je to tady! Ta, která zapříčinila, že se ono slůvko Garnier spolu se stejnojmennou kosmetickou společnosti u nás tolik zabydlelo. Opravdu pochybuji, že ji v tom sále slyšel někdo vůbec poprvé - ten obrovský aplaus a pokřik, který se okamžitě strhl, tomu rozhodně nenasvědčoval. :) Laurent však správně podotkl, že víc než jemu, je třeba vzdát hold saxofonistovi Phillipovi, který ji učinil opravdu nezaměnitelnou. A tak se hlavy všech pootočily maličko doleva, na místo, kde mistr dlouhého dechu začal kouzlit.



Wake Up! Wake Up! And Go Home! :)

Jak se dalo předpokládat, nezahrál ji úplně stejně! Různé kudrlinky, různé příkrasy, záměrné odchylky, to byl vlastně ten pravý důvod, proč jít na koncert! Prostor zde dostal také klávesák Benjamin, který si v závěru střihl tuto skladbu po svém obklopen ctěnými spoluhráči, přičemž v projekci na vše ještě dohlížel saxofonista kreslený, který velmi elegantně s tímto čarovným nástrojem tančil! Jasná třešnička na dortu a při pohledu na hodinky každý tušil, že se blíží se finále... Velmi správně si ji načasoval. Nezařadit ji do tracklistu vůbec, to by byla opravdu velká troufalost a možná, že i velmi špatný vtip. :) O bezpodmínečně nutném konci vystoupení kvůli problému s rušením nočního klidu byli dozajista vedením klubu hráči informováni, proto také musel pan vedoucí v závěru krotit ten neutichající aplaus, který se za výkon všech snesl na jejich hlavy. Pravil, že zbývá už jen pouhých pět minut a ty by přeci jen rád využil ještě pro skladbu Wake Up, která patří k jeho prvotinám. Jednalo se však o totálně překopaný track, v němž se ony hypnotizující hlasové samply už neobjevily... Místo nich tu byl do nových aranží vměstnán rapovaný text s krásnými dubovými echy (jako z rukou Mad Professora), který se zároveň objevoval na plátně v přímo umělecky vyhotovené grafice. Tak ještě jednou jsme tak museli slavného producenta i jeho ansámbl odměnit potleskem. Bylo proč! Pak už se jen rozsvítilo žluté osvětlení jako důkaz, že na další přídavek můžeme zcela určitě zapomenout. Desátá je desátá a ta se tady, stejně jako třeba v Roxy, bez výjimek ctí...



Před časem s kufrem desek, teď s muzikanty, s kým nebo s čím příště?

Přiznám se na rovinu, že Laurent Garnier mě jakožto pouhý DJ na festivalu Open Air Field opravdu nenadchnul. Utekl jsem jednoduše jinam a tuším, že jsem v tu noc popíjel horký čaj v chilloutu, poslouchal přitom velevážené pány projektu Jazzanova a bylo mi blaze. A to přesto, že právě jeho tvorba, stejně jako vlastně celá značka F Communications, byly pro mě nesmírně vzdělávající. Přepychový zvuk, ostrá palba světel zvýrazněná velkou lampou stroboskopu a mlžným oparem, stejně jako poutavá projekce, která tak snadno vtahovala do děje, to všechno mi z jednoho obyčejného čtvrtku udělalo čtvrtek nezapomenutelný! To nám ten letošní Move ale hezky začal... Závěrem bych se rád omluvil mladíkovi před sebou, kterého jsem se bez postranních úmyslů dotýkal tam v zadních partiích. Vážně to nebyl signál a neměl jsem nic v plánu, ale tys mi to svým nepříjemným parfémem a cigaretovým kouřem přímo pod nos, obstojně vracel, kamaráde... Takže jsme si kvit a Londýn na Tebe - tam už si v klubu nezapálíš! :)


foto: Tomáš Martínek r2-d2@tomasmartinek.cz

 
 
 
 

ČLÁNKY AUTORA

 
 
 
 
 
 
 
 

Partnerské linky: festivaly 2016