Report z ClubClass v Ministry Of Sound od Myclicka

Londýn: město, kde se do klubů vděčně a věčně stojí fronty.

Snad pouze z jedné věci jsem měl před návštěvou vyhlášeného klubu strach a to z věci poměrně podstatné. Dostanu se vůbec dovnitř? :) Nevyvede mě náhodou ochranka u vchodu s pádnými slovy: "Dress code only!", jen co má pravá noha vkročí dovnitř? Těžko říci... Zkušenosti chyběly, názory ostatních se různily. Zvolil jsem tedy kompromis a tradiční pohodlnější tričko vyměnil zase jednou za košili. Vedro Londýnem opravdu necloumalo, takže dlouhé kalhoty rozhodně nepřekážely a tak jsem po večeři vyrazil na Gaunt Street s číslem popisným 103. Také v Anglii bojují s pozdními příchody a řeší je po svém. Otevřou vám až v jedenáct, ovšem dveře za vámi zapadnou až úderem sedmé. Nechtěl jsem rozhodně nic ponechat náhodě a tak jsem se nakonec před zahradou, která klubu předchází, zastavil už o tři čtvrtě hodiny dříve. A věřte nebo ne, nebyl jsem sám! Tak schválně... Kdy naposledy jste čekali před našimi kluby ve frontě? Vzpomenete si ještě? Zatím byla krátká, ale s každou minutou počet příchozích narůstal, takže před tou desátou už dlouhou šedou zeď lemovala slušná stonožka. Aby bylo vše disciplinované, ideálně posloužily stejné zábrany, které můžete spatřit na rozkopaných silnicích. Vlevo byl vstup určen pouze pro ty vyvolené, přičemž pro guest list zde měla sympatická slečna kovový stojánek. Mezitím do klubu přicházeli ve firemních tričkách ti, kteří se budou uvnitř starat o to, aby vše šlapalo jak má a už jejich počet naznačoval, že tohle bude opravdová továrna na zábavu. Kámen ze srdce mi spadl v okamžiku, kdy jsem se rozhlédl po svých spolunávštěvnících. Pestrobarevná trička, na nohou žabky, kraťasy, zkrátka strach z nějakého řádu byl zbytečný. Vzduchem přitom létala překvapivě polština, ruština, španělština - že by se rodilý Londýňan chodil bavit úplně někam jinam? Už to tak vypadá...

The Bar? Tak trochu Duplex naroubovaný do Radosti.

Na minutu přesně začal ten ramenatý muž v černém tričku pouštět lidi do areálu zahrady. Poté, co jste se po ní prošli, ocitli jste se u stejných "šmírujících" koridorů, které nás chrání na letišti. Ten pravý byl pro pány, ten levý pro dámy a za ním muž a žena, kteří si vás pěkně ohmatali od paty k hlavě. Hádejte, kdo ohmatával pány? Bohužel... Mohlo to být vzrušující hned na úvod. :) Teprve až poté vám byl umožněn vstup do jakési předsíně klubu s obrovskými šatnami, v nichž jste si zároveň koupili lístek. Na tuto noc jste si konkrétně museli připravit liber sedmnáct, dvě ubrat pokud jste nakupovali v předprodeji a s účtenkou pak konečně k dalšímu ramenáči, který vás už jen vybavil razítkem. Teprve až v ten okamžik jste se mohli pochlubit tím, že jste někdy v Ministry Of Sound byli! Pět minut po jedenácté vás okamžitě objala muzika a když nad tím tak přemýšlím, už vás vlastně po celý večer nepustila. Když bych to měl zjednodušit, tak místnost s prostým názvem The Bar si představte jako jakýsi hybrid našich dvou klubů: Radost FX vs. Duplex. Radost pro stejně dlouhý bar, Duplex skrze kovové balkóny nad tímto prostorem. Svá fidlátka, respektive ta malá stříbrná kolečka, tu měl právě rozbalené teprve devatenáctiletý mladík Mark Fanciulli. Zdálo se, že tento blonďatý chlapec si zřejmě nejčastěji vypaluje skladby s nálepkami progressive house a tech-house. A že je vám jeho jméno povědomé? Aby ne! Jasně, je to mladší bratr ostříleného Nica, který je polovičkou The Buick Project a letos se také pochlubil společným dílkem s Jamesem Zabielou. Právě jeho bratr Mark se jako jediný ten večer v Ministry Of Sound představil hned na dvou hracích místech. V tom druhém případě v prostorách Lounge Baru, tedy o patro výše.

Neděle 1. července 2007: "Kouříte? Tak si kuřte, ale venku..."

Také Lounge Bar myslel na své vyvolené a prosklená útulná místnůstka s kovovou destičkou na zdi dávala jasně najevo, jaká celebrita tu může složit hlavu. Právě pod tímto prostorem se nacházelo třetí místo a sice Baby Box, kterému vévodilo letiště k polehávání za kovovými kroužky a jehož strop zdobilo množství zrcadlových koulí různých průměrů. Hrálo se všude, ale hrálo se stejně. Vůbec ne různorodě... Ten nasmyčkovaný zvuk v rozmezí 126-128 BPM tu prostě zněl všude. Žádný chillout, žádný drum´n´bass, žádné techno, zkrátka a dobře škatulka progressive tu byla žádána. Pitný režim se však musí dodržovat a Red Bull a vodka bude tím pravým lomcovákem pro začátek! Lihovinu tu pořídíte za tři a půl libry, tu modrostříbrnou plechovku za další tři a ještě třicet penny k tomu. Ovšem pozor - za tuto cenu vyfasujete pouze i u nás oblíbená křídla a to přesto, že nápojový lístek se o žádných křidélkách ani slůvkem nezmiňuje... Rádi byste si k drinku zapálili svou oblíbenou cigaretu? Tak na to rovnou zapomeňte! Výmluvné nápisy na zdech a přeškrtnuté symboly vmontované do zrcadel hovoří zcela jasně. Od 1. července se ve Velké Británii v klubech ani hospodách nekouří, tak bacha na to! A že se bez ní prostě neobejdete a se svým zlozvykem jste ještě neskoncovali? Inu, pamatuje se tu i na vás, nebojte se... V průběhu večera můžete na zmiňovanou zahradu před klub a pak zase zpět. A řeknu vám, že ten čistý vzduch okolo vás i aviváž z oblečení + zbytky parfému, který vám padne a vy ho cítíte i po vašem odchodu, to je zkrátka k nezaplacení. Navíc vás nikdo při tancování neohrožuje a tak si buďte jisti, že své ošacení donesete bez problémů zpět. Nádhera! Bohužel to se zavedením podobného opatření v těch našich klubech vidím velmi černě.

Když zvuk je příliš mocný a projekce poněkud fádní...

Bez světel a projekce už se dnes téměř žádná párty neobejde, přiznám se ovšem, že od projekce jsem čekal více. Skoro to vypadá, že by si měl od nás VJ Quark na chvilku odskočit a ukázat jim, jak se to dělá po našem. Nebo že by té úžasné komunikaci obrazu a zvuku nepřikládali v tomto klubu takový význam? Hodinka strávená prozkoumáváním terénu utekla jako voda, Mark na závěr z CD playeru pustil Push Push od Rockers Hi-Fi v remixu M.A.N.D.Y. a své zázemí teď uvolnil jediné hráčce tohoto večera - Jo Jo De Freq. Ano i toto jméno vám může být povědomé... Drobná blondýnka si zahrála před dvěma roky na párty Plastique v klubu Radost FX, ale zatím to vypadalo, že své electro už pověsila na hřebík. Přizpůsobila se zvuku, který servíroval Mark, snad jen s Digitalism - Zdarlight se přeci jen maličko odlišovala. Tou dobou jsem však začal být pořádně nesvůj. Kde mají rozloženy své klávesy a mašinky Spirit Catcher? Ten magnet z Belgie, který si mě sem tak snadno přitáhl? A neměla být vlastně ta hrací místa čtyři? Tak kde je safra to poslední? Neuvěřitelné! Zhruba o půl jedné, tedy v okamžiku, kdy byl klub téměř plný, rozhrnul jeho personál obrovské černé plátno po straně té zatím největší místnosti a za ním se skrývaly dvě široké chodby. Tedy vzhůru do katakomb! Úsměv na rtech mi však zmrzl v okamžiku, kdy jsem míjel obrovskou ceduli s nápisem: "Caution - Excessive Sound Levels." Varování bylo na místě... To, co zde sázel do zatím prázdného sálu Nic Fanciulli, to mi málem utrhlo hlavu! Rány do břicha, rezonující uši, košile na mě u reproduktorů jen vlála a já spíše trpěl, než abych si užíval. Všechny nedoslýchavé myšky tu právě měly pré... Také Nic určil progressive house za svůj prioritní styl, kolovrátky si tak předly svou, jeho hra byla pro mě velmi anonymní a mně bylo jasno. Než ti dva šikulové z Belgie hrábnou poprvé do svých nástrojů, raději se vrátím tam, odkud jsem přišel. Bez špuntů do uší holt do Ministry Of Sound nelez!

Spirit Catcher: dvě hodiny v Praze, v Londýně jen hodinku ale zato "live"!

Napadlo mě, že jsem vlastně ještě neokusil stav toalet. Také zde bylo vše naleštěné a voňavé, naleštění a voňaví jste mohli ovšem odcházet také vy. V předsálí toalet totiž sedící muž sám podával čisté ručníky a pokud jste projevili zájem, nastříkal na vás pár kapek parfému dle vašeho výběru, doufajíc, že ho za jeho služby patřičně ohodnotíte... Line-upy na plazmách po klubu neustále hlásily kdo kde a kdy bude hrát, Spirit Catcher vyfasovali čas 01:30 - 02:30. Tedy pouze hodinku? Už to tak vypadá. Takže zpět do toho šíleného kraválu, už se to blíží! Své mašinky měli oba hráči rozmístěné na zcela opačném konci sálu, který byl ještě o něco širší a delší, než je ten důvěrně známý v klubu Roxy. Zajímavý nápad - na jedné straně DJ, na druhé oni na vyvýšeném pódiu. Ti uprostřed budou pořádně zmateni, až začnou hrát. :) Náhle mi svitlo. Gramofony tu k vidění nejsou, otevřené jsou pouze dva notebooky. Ve srovnání s pražským semi-live vystoupením bude tohle skutečné live představení! Začali na chlup přesně a ještě s uvítáním: "Ladies And Gentleman: And now our special guest - Spirit Catcher!" Vzhledem k tomu, že jejich show byla identická té, kterou předvedli 5.5. 2007 v klubu The End, nebyl vůbec problém sestavit tracklist toho, co v oněch šedesáti minutách zaznělo a pro ty z vás, kteří dočetli až sem, tu mám bonus v podobě linku právě na set z "nedalekého" Endu: zde

14.7. 2007 Spirit Catcher @ Ministry Of Sound (tracklist)

Satoshi Tomiie - Glow (Spirit Catcher remix)
Only Freak - Viper Vapour
Spirit Catcher - Dirty Circuit
Prudo - Ancora No (Spirit Catcher Retooling)
Esoterik - Starwaves (Spirit Catcher´s Time Modulator mix)
Offshore Funk - Mega Bit Me (Spirit Catcher Way Of Life mix)
Mugwump - Mudcleaner
Alex Flatner feat. Deafny Moon - The Voice (Spirit Catcher´s Re-Interpration)
Spirit Catcher - Code Breaker
Tim Fuller - Show Me Right (Spirit Catcher remix)
Spirit Catcher - Voo Doo Knight
Compuphonic - Placid Corporation (Spirit Catcher´s Deadline mix)

Chaos na parketě aneb žádná disciplína. :)

Máte pocit, že to musela být nuda, když jsem každou skladbu bezpečně znal a postrádal tak překvapení? Ani náhodou! Vše tu vznikalo přímo za provozu, ti dva se zuřivě kroutili do rytmu, ze svých mašinek vykřesávali nové a nové kombinace, nově efektovali, vkusně používali bicí automat a klávesák Thomas opět exceloval se svým "hadicovým vokodérem". Inteligentní, zpočátku spíše na poslech, postupně gradující, jako z jiné galaxie a hlavně originální - taková byla muzika, která se na vás hrnula ze všech reproduktorů mocnou silou a celý parket máchal rukama, zdvihal je do výšky, pískal, mnozí se svlékali do půl těla (mám samozřejmě na mysli pouze svalnaté pány), rádi se fotili a byli... No jak to říci? Bezohlední! Nezajímalo je, zda s vámi sdílí pár centimetrů parketu - oni přece přišli pařit a zdálo se, že je tohle asi jejich poslední párty v životě a tak si ji musí užít se vším všudy. Skladba Placid Corporation byla tou poslední. Ještě ji vkusně vygradovali a sál se ponořil do ticha. Raz, dva, tři a silný aplaus ty dva patřičně ohodnotil. A kde byl vlastně Michael Jackson s Thriller, napadlo mě vzápětí? Samply z jeho skladby vmontovali v Endu do své vlastní Voo Doo Knight, tady si je odpustili. Že by nařčení z krádeže? Škoda... I tak to byl ovšem zážitek, sledovat ty dva z pár centimetrů, kterak si předávají elektronickou štafetu, provokují se navzájem a dotvářejí přímo na místě s pusou od ucha k uchu své nahrané základy. Poté se chopil žezla opět Nic Fanciulli, ovšem uši si potřebovaly na chvilku odpočinout - byl tedy čas na kontrolu dalších stanovišť.

Proč pořád proboha tak nahlas?

The Bar teď bavil díky Abletonu producent Cagedbaby, přičemž jsme se hudebně posunuli do poměrně syrového prostředí s plejádou vrčivých zvuků a temnějších aranží. Tak ještě na chvilku ven na vzduch, kde mohli ti hladoví v černé dodávce zakoupit něco na zub a pak vzhůru za Paulem Woolfordem, na něhož jsem se také moc těšil.. Paul se nezapřel! Také v jeho podání se jednalo o temné tracky s tajuplnou atmosférou, které byly postaveny na stále se opakujících smyčkách a podprahových vjemech. Snad, aby se zavděčil Nicovi, zařadil také jeho remix Damage pro Tiefschwarz s Tracey Thorn, ovšem ten zvuk... V jednu chvíli jsem to už nevydržel a nacpal si do uší papírový ubrousek, který jsem nalezl náhodou v kapse. Snad pouze to mě zachránilo od návštěvy ušního lékaře. Kdo ví, na kolik by mě vlastně takové vyšetření v Londýně vyšlo. :) Snad to bylo sílou zvuku, snad to bylo počtem nachozených kilometrů po památkách, ale slečna Únava zase nenápadně zaťukala na rameno. Ve čtvrt na pět jsem tedy vzal do zaječích a spoustu z těch osmnácti jmen, která zdobila flyer, neslyšel. Co se dá dělat... Určitě to byla dobrá zkušenost a když pominu svou závislost na Spirit Catcher, zaujaly mě zde zajímavé koše na lahve, které se tím pádem nikde nepovalovaly, profesionalita personálu i zájem veřejnosti. No vážně - kluby jsou tu plné i v pondělí ve tři ráno. O tom ale zase zítra! Těch pět dnů v Londýně jsem si totiž opravdu užil... :)

foto: Lucas Ross - LucasRoss@seznam.cz