REPORT

 

Report z druhého dne Unsound Festivalu od Myclicka

Jsou kluby, v nichž jste tak často, že od nich při příchodu pomalu hledáte klíče a pak jsou ty ostatní... Ty, na něž jste z nějakého důvodu úplně zapomněli. Přiznám se, že na čtvrteční večer jsem se těšil hned dvakrát! Jednak slibovala tiskovka během pár hodin vystoupení hned několika zajímavých hostů a tím druhým důvodem pro mě bylo znovuobjevení klubu Rock Café, který mě k návštěvě zhruba od půlky 90. let díky svému programovému zaměření nijak nelákal. A tak jsem objevoval projekty nepoznané a rozhlížel se v prostředí zapomenutém. A v obou případech byl moc spokojen!

 

Rock Café? Už žádné černé doupě, nýbrž moc příjemné místo pro kulturu!

Ten kontrast při příchodu do jednoho z nejznámějších klubů, který už po léta funguje na Národní třídě, vás okamžitě praštil do očí. Pokud si to dobře pamatuji, černá barva tu byla tenkrát v převaze a mnohem víc než její bílá kolegyně jí společnost dělalo spíše množství zrcadel po stěnách. Inu doba se mění a kluby naštěstí s ní... Předsálí tohoto, které sloužilo zároveň jako bar, bylo nyní vymalováno teplou a zářivou žlutou a bohatě zásobený bar byl osazen několika plazmovými obrazovkami - tomu říkám skok. Patrně nebude na škodu, když člověk ta historická místa zkontroluje častěji! Třetí a čtvrtý den minulého týdne se právě zde uskutečnila jedna ze zastávek mezinárodního Unsound Festivalu a zvučná jména v tiskovkách i ta ostatní vyzdvihovaná zase pořadatelem, pak zapůsobila úplně stejně jako magnet. Návštěvě zkrátka nešlo odolat a i přesto, že jsem se z výčtu hostů těšil nejvíce na Jana Jelinka, díky zaneprázdněnosti jsem své kroky na místo určení nasměroval až v den druhý. Škoda. :( I když... Nevím sice, jak to vypadalo na premiéře, ale to, co se zde dělo v den následující, mi bohatě stačilo! Tak ale hezky popořadě... O patro níže, tedy pár metrů pod úroveň chodníku, jsem se vydal jen několik minut po osmé. Přivítala mě jakási čekárna s klubovkami, v nichž si ti čekající sdělovali dojmy a vyměňovali pojmy. Zvláštní - tou dobou měl přeci už program dávno probíhat... Že by jím snad "čekárna" opovrhovala? Zkusil jsem pro jistotu kliku od dveří, vedoucích přímo do sálu, za nimiž už byla slyšet muzika. Vzápětí jsem byl ubezpečen, že ještě stále probíhá zvuková zkouška a abych vydržel. Dveře se vítězoslavně otevřely teprve v půl deváté a čtvercový bar uprostřed místnosti získal náhle své první obyvatele a zároveň zájemce o vše, co teče. Rozsvícená světla nad parketem naznačovala, že na tanec je ještě času dosti...

Kvalitní sound na kvalitním sound systemu.

Potemněla deset minut nato a v týž okamžik jste mohli v pravém rohu pódia zaregistrovat vytáhlou postavu Ukrajince Andrey Kiritchenka, který tu svá záda ohýbal nad mixážním pultem, do něhož měl propojen laptop. Podělil se s námi o svůj první hloubavý materiál, přičemž sálem se po rozpačitém potlesku rozhostilo na dobrých pět minut ticho. Dramatická pauza? Klid před bouří? Technické problémy? Kdo ví... Naštěstí nás Andrey nenapínal příliš dlouho a s každým tónem i s každým loopem člověk žasl nad kvalitou sound systemu. Panečku, tady by měl minimal na růžích konečně ustláno! Všechno tu tak krásně šelestilo, ševelilo, tikalo, pulzovalo, skřípalo, přesýpalo a k tomu vám místní subwoofer ještě také obstojně poškádlil bříško. I přesto, že byl obsah mistrova notebooku určen spíše k přemýšlení nad kombinacemi různých ruchů a posbíraných zvuků s praskáním, v závěru své krátké seance nabídl také rytmičtější materiál, při němž se ti odvážnější mohli také zavlnit. Jakýkoliv pohyb tu však byl spíše nepatřičný a nálada na parketu připomínala setkání intelektuálů po deseti letech. Naštěstí však také intelektuálové umí z plna hrdla zařvat, zapískat a odměnit po půlhodinovém vystoupení hosta z Ukrajiny potleskem! Ten se na oplátku několikrát hluboce uklonil, až se špičkami prstů dotkl podlahy, zamával a zmizel v rozsáhlém zákulisí pražského klubu. Téměř okamžitě začalo také přestavování pódia, respektive vyklízení přebytečných věcí, protože jednotlivé nástroje už na pódiu nastupující kapela Mitch & Mitch rozmístěné měla. Podle line-upu měli teď vystoupit hosté z Polska, kteří už se našemu publiku představili na loňském festivalu Stimul. A zřejmě zaujali tehdy natolik, že si je organizátoři k nám pozvali znovu - uvidíme, jaké kvality v sobě skrývají!

A nyní: Mitch, Mitch, James Boned Mitch, Serious Mitch a Mr. Bitch!  

Stačilo pouhých deset minut jejich vystoupení a já věděl, že lépe jsem s čtvrtečním večerem prostě naložit nemohl! Vždyť takovéto nadšení z hudby, tak precizně propracovanou show a tolik talentované muzikanty, kteří s každou minutou hýří novými nápady, jsem naposledy zaregistroval u party Ralph Myerz & The Jack Herren Band! Tahle pětka se zkrátka hledala, až se našla. Každý byl rozeným multiinstrumentalistou a jako první vás upoutala jejich živost, když jednotliví protagonisté přebíhali za chodu od nástroje k nástroji, aby následně zazářili. Dvě kytary, basovka, bicí, různá chrastítka a cingrlátka, dvě klaviatury s notebooky, to vše tu hrálo takřka současně a pouze frontman s legračními kotletami byl zároveň jakýmsi dirigentem, který udával rozkazy, co se bude dít dále. Mrkněte na jejich MySpace, kde jsou kromě muziky ke shlédnutí také vydařená videa a nebo možná raději ne... Vytrysknou vám slzy z toho, o co, že jste to zase přišli! Zábavná show nebrala konce, jejich vydanou energii parket okamžitě přijal za svou a teď už tančil úplně každý! Po zadumaném setu hosta z Ukrajiny tenhle kvintet své nástroje rozhodně nešetřil a kromě toho, že jste své tělo dokonale protáhli, museli jste se také neustále smát z těch závratných kousků , které tihle Poláci předváděli. V jednu chvíli vytáhli na pódium (ne)plánovaně jednoho z diváků, který si s nimi střihl improvizaci na klávesy, své vlastní skladby zase prokládali známými úryvky z hitovek vypůjčených a při vsuvce jednoho z Mitchů, který přezpíval pecku od Level 42, jsem cítil námrazu po celém těle. Frontman, který dodneška nepostřehl rozdělení naší republiky se slovenskými bratry, se po této vyčerpávající show rozloučil a ovace na obstojně zaplněném parketu téměř nebraly konce! Líbili se...

Notebook + bicí + hlas a více není potřeba!

Nicméně skluz oproti plánu narůstal a opět se muselo připravit pracoviště pro následovníky. Pódium tak bylo až na bicí soupravu zcela vyčištěno, dopředu byl přivezen malý stolek, na němž trůnil notebook, pak už stačilo jen obě styčná místa z každého rohu nasvítit modrým reflektorem a mohli jsme pokračovat dále... Ty další minuty večera si pro sebe tedy ukrojila charismatická a okravatovaná Kate Wax. Postup byl následující: z notebooku si vždy vybrala příslušný instrumentální track, do něhož přímo na místě vměstnala živě vokály, zatímco bubeník buď beaty automatu kopíroval, či si s ním jednoduše střihnul duet. Kromě toho, že byla tato švýcarská dáma s vizáží někde mezi Björk a naší Katkou Winterovou, specialistkou na syrové electro všech tvarů a nálad, dokázala také tento styl přímo na místě ozvláštnit. Barva jejího hlasu je moc příjemná, proč ho tedy nezapojit, že? Svůj vokál tak používala jako třetí nástroj a umě jednotlivé skladby gradovala přesně tam, kde potřebovala. Občas se sklonila k notebooku, aby právě hrající track případně doplnila nějakými efekty a opět jsme především díky kvalitnímu sound systemu absolvovali další porci umění. I po tomto vystoupení, po němž jsme samozřejmě sympatickou Kate odměnili dalším z masivních aplausů tohoto večera, se sál ponořil do ticha. I když samozřejmě ne úplně - s oním nepříjemným tichem bojovalo tentokrát citlivě zvolené CDčko. A o CDčku to bylo také v následujících minutách!

"Na nic vám nezahrajeme, ale láhev do dna vypijeme... Tak slibujeme!"

CD přehrávač byl totiž jediným "nástrojem", který si sebou duo Cobra Killer na pódium přineslo. Čím dál jednodušší to mají ti dnešní muzikanti. :) Když ne nástroje, tak alespoň dvě lahve červeného vína, aby nepřišly tak úplně s prázdnou... Zřejmě takto zauvažovaly Annika s Ginou, když nadešel jejich čas a je na místě podotknout, že obsah jim náramně chutnal. Ročník vám bohužel neprozradím, ale mám pocit, že bez těch dvou lahví by toto vystoupení takový říz nedostalo. Na puštěný záznam, kde hrál prim electro clash, se pohybovaly po pódiu jako dvě ztuhlé loutky, přičemž mikrofony nezahálely. Pro zpestření se pak na závěr jednoho tracku jakoby kouslo CDčko, Gina se k němu svými teatrálními pohyby dopotácela, v rámci možností CD playeru tento zásek vkusně naefektovala a obě berlínské divošky ve své zcela originální show pokračovaly a publikum bavily i po překročení půlnoci... K mé velké lítosti samozřejmě - zaměstnavatel totiž nemá pro mé kulturní vyžití příliš velké pochopení. Pár hodin jsem naspat potřeboval a už dopředu jsem věděl, že o dva z dalších vystupujících jednoduše přijdu. Díky časovému posunu však nakonec o dva a půl. :( Netuším tedy, jak večer probíhal dále a už jen pevně věřím, že partu Mitch & Mitch, která se pro mě stala jasným favoritem, nikdo další nezastínil. Kromě toho, že si nyní nenechám ujít žádné vystoupení polského souboru, vím ještě jednu věc zcela určitě... Pokud se v programu Rock Café objeví opět nějaká zajímavá akce, už jen kvůli zvuku (z kterého jsem se tetelil blahem) určitě zaskočím! A organizátorům historicky prvního dílu Unsound Festivalu u nás patří můj velký dík za rozšíření obzorů. Ty čtyři hodiny jsem si připadal jako v sedmém nebi. Tedy nashledanou? Kdy? 

 
 
 
 

ČLÁNKY AUTORA

 
 
 
 
 
 
 
 

Partnerské linky: festivaly 2016