REPORT

 

Report z Human Traffix v klubu Roxy od Myclicka

Pamatuji si ten den, jako by to bylo dnes. Konec června roku 2003, vlahá letní noc a já mířil Jindřišskou na Václavák, do klubu, který mi k srdci nikdy nepřirostl. Do Prahy dorazil Ian Pooley a já si chtěl znovu poslechnout set člověka, jehož velká černá i malá stříbrná kola mě fascinovala. Jenže... Zatímco jindy bych se do Duplexu dostal zcela bez problémů, tentokrát se před ním vinula dlouhatánská fronta. Ten večer tu totiž natáčela MTV a najednou chtěli být všichni v televizi. :) Čelem vzad a mazat spát! Ovšem také čtyři dlouhé roky čekat, než se "méďa" vrátí...

 

Pozdě, ale přesto (skoro) první...

To máte tak... Zavřou vám neprodyšně jeden most přes řeku a rázem je všechno jinak. Tramvaje místo doleva zahýbají přesně na opačnou stranu a tak vám nezbývá nic jiného, než vaši tělesnou schránku v tuto noční hodinu protáhnout a do Dlouhé ulice se z Masarykova nádraží dopravit hezky po svých. To byl také důvod, proč jsem na místo určení dorazil o čtvrt hodiny později, než bývá mým zvykem. Ovšem vzhledem k současnému trendu, kdy pozdní příchody jsou v klubech naprosto běžným jevem, nešlo naštěstí o nic zásadního. Věděl jsem bezpečně, že i v těch čtvrt na dvanáct tu budu mezi prvními. Skutečně! Parket zcela prázdný a pečlivě vymetený, tma jako v ranci, tu a tam na vás problikne nějaké to zelené a červené světlo, přičemž na plátně a plazmách (které se snad v Roxy množí) probíhá zatím příběh plný fantazie... A kdopak, že nám k tomu hraje? DJ Cubik - člověk, jehož v Roxy každý první pátek v měsíci zcela určitě potkáte. Ve většině případů ovšem ne na hlavním pódiu, nýbrž na tom menším - chilloutovém. Co je to za móresy? Vlastně nic zvláštního vzhledem k volbě hlavního hosta! Ian Pooley byl vždy synonymem pro deep house a muziku plnou pohody, takže by se klidně mohlo stát, že by to v té menší místnosti v jeden okamžik uhánělo mnohem rychleji, než v hlavním sále a to, jak sami uznáte, by byl holý nesmysl. Chilloutem tak měl znít konečně zase chillout a tomu odpovídal také výběr hostů, kteří budou tuto laskavou škatulku reprezentovat.

Tip na zaplnění parketu? Jedenáct let starou věc!

Ovšem ani Cubik na hlavním pódiu nikam nepospíchal. 124 BPM ukazoval červeně displej mixážního pultu, který tentokrát komunikoval s bílým notebookem s nakousnutým jablkem, na jehož monitoru se protáčely dva velké ciferníky systému Serato. Z něho tak servíroval jak aktuální "digi" materiál, tak také ten starší a už osvědčený, bohužel stále jen pro návštěvníky sedící či o bar se opírající. Ke všemu se dobrou hodinku a půl musel pan DJ dívat na plazmu, kde se jeho umělecké jméno otáčelo v prostoru s chybou, následováno modrým! panáčkem ze semaforu. Tu několikrát špatně napsanou přezdívku Cubic si bohužel do hlavy uložilo až příliš lidí a to včetně VJs, jak se zdá... Ptáte se, která ta skladba první odvážlivce na parket nahnala? Žádná novinka ani žádná pecka, kterou uslyšíte na každém rohu díky komerčním rádiím - to The Funk Phenomena od Armanda Van Heldena zapříčinila první pozdvižení! Filtrovaný funky klenot, který ještě po čase umí zázraky. Tak, lidi na parketu máme, co dále? Kde zůstal Resolut? Ten mohutný šikula se slabostí pro zasněné skladby plné něhy... Jde se do chilloutu! Zklamání, nic než zklamání. :( Ten, na něhož jsem se těšil z druhého pódia rozhodně nejvíce, si právě balí fidlátka a DJské zázemí opouští, střídán zástupci net labelu Cryoworks. Zbývají mi jen oči pro pláč a... A jeho vydařený set, u něhož vám zmáčknuté tlačítko Repeat bude jen ku prospěchu. Tak někdy jindy - kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. :( Prostorem teď zní příjemná, avšak příliš potichu hraná muzika, u níž se tak dobře přemýšlí, relaxuje i popíjí. Fajn obývák pro páteční večer bez agresivních zvuků a divokého tempa, až člověk zapomene, kvůli komu si vlastně dnes udělal čas. :) Rychle tedy zpátky na hlavní parket!

Old skool vs. nu skool.

Deset minut před dvanáctou vábí ta kultovní Push Push od Rockers Hi-Fi, tentokrát však v remixu M.A.N.D.Y., tam dopředu k pódiu další tancechtivé a prostor se začíná obstojně zaplňovat! O půl hodiny později už je polovina parketu zabrána a Kuba ty pod sebou už skutečně nešetří. BPM se nenápadně vyšplhalo k číslu 128 a znovu je to o kombinacích těch nových desek kořeněných electrem a těch starších, jež se bez electro prvků tenkrát zcela obešly. V půl jedné si své nádobíčko k lešenářské konstrukci přinesl nejslavnější hrající Honza z Německa a Cubik využívá dlouhou True (The Faggot Is You) od Morela v remixu Deep Dish k tomu, aby mistrovi nepřekážela jeho technika. Milé Serato tedy odpojuje a následujících třicet minut už to je pouze o souznění gramofonů a CD přehrávačů. Lidem na parketě dělají milou společnost světelné efekty rozvěšené po stropě, stejně jako obrovská zrcadlová koule (jež byla o měsíc dříve zavěšena nad stanovištěm DJe) pod palbou zelených záblesků. K tomu si připočtěte mlhu, značné množství reflektorů PAR, šikovného Ondru za ovládacím pultem a to vše dává dohromady tu tajemnou ingredienci, bez níž se zkrátka dobrá atmosféra v žádném klubu nevytvoří. Tři minuty po jedné dochází ke střídání stráží a ten, na něhož jsme čekali, by měl navázat na poslední Cubikův track - Just Can´t Get Enough od Depeche Mode, samozřejmě v aktuálnějším remixu. Ian Pinnekamp může být spokojen... Tam dole to vře a vlastně i řve!

"Ian Pooley? A to je kdo? Já přišel kurva do Roxy a chci se bavit!"

Tak copak to bude? Která bude tou první? Vlastně tím prvním CDčkem? Překvapivě na Depeche Mode navazuje Depeche Mode a paradoxně skladbou, kterou rodák z Poděbrad hrál o tři čtvrtě hodiny dříve - Everything Counts v remixu Olivera Huntemanna a Stephana Bodzina. Inu těžký úděl DJů, kteří do klubů přichází na poslední chvíli... Ti dole ji však přijali bez větších potíží - vždyť tahle byla od Iana! :) I přesto, že se Kuba v závěru už přestal krotit a pořádně přikládal pod kotel, host z Německa se naprosto suverénně přizpůsobil nastavené laťce a rozhodně ji nepodlézal! Prvních pětadvacet minut to bylo řádně od prkenné podlahy, nechyběly aktuální electro rejstříky ve všech možných podobách a pak začal pozvolna zklidňovat. "Tohle si hraj někde v obejváku, ty vole," křičel na něj mladík vedle mě. "Slyšíš mě kurva? Takovýhle uspávačky? To na tebe mám mluvit anglicky, nebo co? Rozjeď to sakra!" Holt ne všichni přišli na Iana Pooleyho, zdá se... Naštěstí to brzy pana Nespokojeného přestalo bavit a zmizel kdesi v propadlišti dějin. Přitom Ianovi to za gramci a CDčky opravdu slušelo - jeho příběh hýřil všemi barvami, byl groovy, byl funky, byl deep, byl techno, byl electro, byl plný překvapení a jen tak to mám rád! Pouze to nepřeháněl s hitovkami... Ostatně nápis na jeho tričku "Nová vlna" ve třech světových jazycích mohl už dopředu také ledacos prozradit. Ve tři čtvrtě na dvě na talíř položil pouhé dva dny starou desku od Alexe Flatnera - Voice v remixu Spirit Catcher, aniž by věděl, že právě vytváří upoutávku pro červnovou edici této párty, kdy do Prahy konečně ti dva šikovní Belgičané dorazí! Atmosférická věc už tak pestrému setu na barevnosti ještě více přidala a mně z těch španělských vokálů běhal mráz po celém těle. Stejně hypnoticky pak působila i placka z vydavatelství Compost Records od party Wagon Cookin´ - Start To Play.


"Jako dobrý, ale my jsme chtěli Erica Prydze, kámo..."

Po poslechu alb Meridian a Since Then mohu opravdu jen tušit, že se v setu objevily také nějaké vlastní skladby, které snadno odkryly Ianovu slabost pro silné melodie na klavír. Za mixem působil vyrovnaně, s pečlivostí otíral utěrkou prach ze šanonu se svými CDčky, vrtěl se do rytmu a zdálo se, že je spokojen s tím, že na něho ani po čtyřech letech publikum nezapomnělo. A řeknu vám upřímně, že tolik vzrušených výkřiků a pískání už jsem na tomto místě dlouho nezažil! Dvě desky před tím, než měl předat žezlo rezidentovi této noci, se však přenoska na právě hrající placce zasekla, odmítla dál olizovat vinyl a vracela se o drážku zpět. Inu stane se. Ian příslušnou šavli stáhl a ponořili jsme se do ticha, do něhož desítky hrdel v sále začaly ječet, přenoska byla vzápětí posunuta a pokračovalo se dále... Z Kostariky opálený, na ježka ostříhaný a do bílé košilky oblečený Loutka vystřídal hosta přesně sedm minut po třetí. Tak copak to bude? V okamžiku, kdy ti dole zaregistrovali, že se v CD přehrávači (ano, Loutka po dlouhé době odložil Final Scratch) protáčí Proper Education, tedy Prydzova vize slavné Another Brick In The Wall od Pink Floyd, ten les rukou na parketě šel jako na povel vzhůru a mohutný řev zaplnil útroby tohoto klubu. Prostě na ni čekali! A mně... A mně ho bylo tak nějak líto! Skoro, jako by měl na čele napsáno: "Jo tak vy jste chtěli tohle? Aha!" Nic naplat, pouze český DJ může vědět, co si ti v klubu vlastně přejí, tady žádná praxe s kočováním po světě nepomůže. Zázemí s gramofony a CDčky německý host opustil s na pár vteřin zvednutým palcem a vzápětí, aby ocenil také kvalitu moku, který mu zřejmě chutnal, také s pozvednutou pivní lahví. Už po chvíli pan rezident přihodil další z velkých hitů současnosti a tak se stal na chvilku hvězdou večera Fedde Le Grand s Put Your Hands Up For Detroit zásluhou remixu od Claude VonStrokea. Těmi největšími hrdiny však byli Depeche Mode. Také Michal totiž zařadil do setu již osvědčenou Enjoy The Silence v remixu Omida 16B!

100% pure chillout? To těžko!

Vzhledem k tomu, že raději mám desky anonymní, než ty, které jsem slyšel už tolikrát, odešel jsem zkontrolovat chillout, který měl v tento okamžik patřit dvojce Machine Funck. Ovšem jaký chillout? Ačkoliv se pánové kasali na svém fóru, na serveru, který právě čtete, že speciálně 2.3. půjde o "100% pure chillout", jmenovitě Nailer si s tímto slibem hlavu nedělal a prázdný "parketek" zásoboval junglem. Jaké překvapení? :) Muzika již byla konečně hlasitější a zřetelnější, přičemž tou chilloutovou sbírkou se pochlubil až druhý z chlapců v červenobílých uniformách - Abu. A tak jsem u táhlých ambientních ploch umožnil na chvilku zdřevěnělým nohám, aby si orazily. Před půl pátou jsem se ještě na chvilku přesunul do hlavního sálu, kde DJ Loutka ještě zhruba dvě třetiny parketu bavil dalšími hity, co se líbí, přičemž na plátně a plazmách obdržel za svůj výkon ke svému rotujícímu jménu od VJů růži. Vzhledem k únavě, která o sobě dávala stále častěji vědět, jsem se krátce nato rozhodl pro odchod do peřin. Ty čtyři roky čekání se opravdu vyplatily. I přesto, že jsem tvorbu Iana Pooleyho, až na výjimky přestal sledovat, pořád nám má za těmi gramofony co říct, pořád umí pobavit, pořád umí předat v tomhle bláznivém světě tu pohodu a klid do našich duší. Tímhle člověkem se nechám rád manipulovat, tomuhle pánovi já věřím, na něho se vypravím i příště. Ostatně budu se těšit i na každý další Human Traffix - co jméno, to zásah a pro milovníky širokého spektra house music vlastně i tak nějak povinnost... Takže v dubnu za dalším dárkem - Darkem? Doufejme!


foto: Ondřej Kusák

 
 
 
 

ČLÁNKY AUTORA

 
 
 
 
 
 
 
 

Partnerské linky: festivaly 2016